Bill Frisell je vedle Johna Scofielda a Pata Methenyho jedním z triumvirátu nejpodstatnějších kytarových osobností současného jazzu – nejen co do všeobecné známosti a vlivu, ale i invence a kvality. Každý ze tří "mistrů šesti strun" jde zcela svou cestou, těžko je vzájemně srovnávat, ale co do koncepčnosti, překvapivosti a ucelenosti předběhl Frisell na novince své kolegy nejméně o jednu koňskou délku.
Zatímco na předchozích nahrávkách z poslední doby volil Frisell komorní obsazení a jeho alba byla čistě "kytaristická", History, Mystery bychom mohli nazvat spíše projektem skladatelským, aranžérským, případně producentským. To samozřejmě neznamená, že by zde protagonista nehrál na kytaru nebo ctitele svých sól a typických ploch nějak šidil. Jen nejsou prvořadé.
Na dvojalbum se podařilo Frisellovi nashromáždit co do počtu tracků třicet položek, toto číslo se ale nekryje zcela přesně s množstvím skladeb (ve smyslu melodických témat): některé tracky jsou rozvedením předešlých skladeb, některé letmo nahozené miniatury dokonce připomínají jakési skladatelovy meditace s kytarou, které dostávají výsledný tvar až v instrumentaci pro celý oktet, se kterým tentokrát – částečně živě, částečně ve studiu – Frisell album natočil.
Kapelu tvoří smyčcové trio (Jenny Scheinman – housle, Eyvind Kang – viola, Hank Roberts – violoncello), vynikající kornetista Ron Miles, saxofonista a klarinetista Greg Tardy a rytmika Tony Scherr (baskytara) a Kenny Wollesen (bicí). Právě zdánlivě "nejazzové" smyčce jsou v mnoha skladbách tím nejpodstatnějším stylotvorným prvkem alba.
To se netýká jen Frisellových vlastních skladeb, kterých je zde naprostá většina, ale třeba i jeho verze Jackie-ing Thelonia Monka, připomínající chvílemi soundem i náladou spíše grappelliovský swing.
Frisellovy vlastní skladby se často dotýkají hranic soudobé vážné hudby (při některých partech smyčců i dechů si nelze nevzpomenout na reichovský minimalismus), ale nikdy nesklouzávají k na odiv stavěnému experimentování. Frisell sice v některých starších projektech, třeba jako člen Zornova Naked City, býval pěkný "divoch", ale v posledních letech sází hlavně na libozvučnost.
Mezi původní tvorbu kongeniálně zapustil i další převzaté kousky z odlehlých stran hudebního spektra. Hit soulového zpěváka Sama Cookea A Change Is Gonna Come působí svou ležérní bluesovou náladou skoro jako jakási oddechovka pro muzikanty i posluchače.
Skladba slavného malijského představitele "pouštního blues" Boubacara Traorého je pro změnu zahrána s téměř "pietním" soundem, jako by si Frisell a jeho kumpanie chtěli vyzkoušet, zda dovedou "hrát jako Afričané". Přitom ani takováto zřejmá nápodoba nepůsobí nepatřičně či snad samoúčelně.
Hra samotného Billa Frisella je zcela jednoznačná: jen málo světových kytaristů lhostejno kterého stylu poznáme po několika prvních tónech. Je to dáno jeho zálibou v konkrétních přídavných efektech, kterými dosahuje typického měkkého zvuku a pomocí nichž vytváří jakési až psychedelizující "mlhoviny". Ty se na tomto albu skvěle doplňují se smyčci i dechy.
Bill Frisell si zakládá na tom, že skoro každé jeho nové album je úplně jiné než předešlé. Je ctitelem hudebního odkazu své země (nebojí se dokonce ani country, jež je pro většinu jazzmanů "zakázaným územím"), ale zároveň věčným experimentátorem, ať už s elektronikou nebo skladatelskými a aranžérskými metodami. Na History, Mystery všechny své kladné stránky prezentuje v prvotřídní podobě.
Bill Frisell: History, Mystery
Nonesuch/Warner Music, čas: 53:33 + 37:04
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
