Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bill Frisell a moudří dědečkové

  15:10aktualizováno  15:10
Kytarista Bill Frisell už zkusil kde co. Tentokrát neexperimentuje. Nechává se nést na sice starých, ale úžasně spolehlivých rytmických křídlech.

Bill Frisell | foto: archiv

Předcházející sloupek Na okraj najdete ZDE

ALBUM TÝDNE
Bill FrisellKytaristu Billa Frisella jsme v létě viděli v Praze na prvním ročníku Bohemia Jazz Festivalu a nyní se nám připomíná novým albem. Nenese žádný název, jen jména členů tria, které jej natočilo: Bill Frisell, Ron Carter, Paul Motian (Nonesuch/Warner Music). Tato jména jsou ostatně mnohem výmluvnější než jakékoli jiné označení.

Frisell si ke spolupráci přizval rytmiku, složenou ze dvou z nejvýznamnějších stále aktivních jazzmanů. Oba hráli téměř "s každým, kdo v jazzu něco znamená" a zároveň jsou jednou provždy spojeni s jednou konkrétní formací, která spoluvytvářela jazzové dějiny. Kontrabasista Ron carter byl členem slavné kapely Milese Davise v šedesátých letech, bubeník Paul Motian zase hrál v nejslavnější sestavě inovativního tria pianisty Billa Evanse.

Repertoárově nové album vcelku navazuje na to, co od Frisella známe z posledních let: kromě původních kompozic všech tří zúčastněných muzikantů zde najdeme dva kousky legendárního pianisty Thelonia Monka a "úkroky stranou" v podobě zinstrumentovaných písní countryového desperáta Hanka Williamse a dvou amerických lidovek. Frisell je svými častými návraty ke kořenům americké hudby dobře znám a bylo by s podivem, kdyby toto album bylo výjimkou.

Zatímco některá alba z poslední doby Frisell instrumentoval až opulentně, zdá se, že v poslední době opět přišel na chuť komornímu zvuku. Ten zní už na minulém živém dvojalbu East/West a stejného druhu je i tady. Samozřejmě, že se nezbavuje svých tradičních poznávacích znamení, zejména některých typů přídavných zařízení ke kytaře (především delay a volume padál), jinak ale sází na čistou komunikaci tří vzájemně dokonale vyladěných jedinců - mistrů svých nástrojů.

Je fascinující poslouchat, s jakou muzikantskou moudrostí se zhostili svých partů oba rytmičtí veteráni: hrají, jako by se nechumelilo, nepředvádějí žádná instrumentální alotria (těch si už ve svém dlouhém životě užili dost), naopak si vyhrávají s detaily - Motian s decentními rytmickými strukturami, Carter s melodickými miniaturami basového partu, na což má copyright odjakživa. A Frisellova hra je podobně filigránská, ač v jeho případě nejde o moudrost věku, nýbrž zatím jen zkušenosti. Byť ani on není žádný mladík.

JEŠTĚ VYŠLO
Ann Hampton CallawayAnn Hampton Callaway je zkušená pop-jazzová zpěvačka, ale také úspěšná autorka, jejíchž několik skladeb nazpívala samotná Barbra Streisand. A protože je Callawayová z Chicaga, nyní došlo k tomu, k čemu jednou asi dojít muselo: ucítila potřebu vypořádat se po svém s největším tamním "vývozním artiklem", s blues. Učinila tak na albu Blues In The Night (Telarc/Classic).

Blues Callawayové však není to klasicky chicagské s elektrickými kytarami a foukacími harmonikami, je jazzové, swingové, je uchopeno spíš jako jazzová forma než samostatný žánr. V repertoáru najdeme jak skladby amerických klasiků (Rodgers-Hart, Arlen-Koehler, Cole Porter, Stephen Sondheim, Johnny Mercer), tak zpěvaččiny vlastní písně, ve kterých kromě jiného osvědčuje i překvapivý, v takovéto muzice ne zcela běžný smysl pro humor (viz píseň The I´m-Too-White-To-Sing-The-Blues Blues). Za zmínku stojí, že v části skladeb Callawayovou doprovází Diva Jazz Orchestra, bigband, složený výhradně ze samých žen. Inu, někdo to rád horké...

REEDICE TÝDNE
Gerry MulliganFenomenální hráč na barytonsaxofon a jedna z ikon tzv. cool jazzu padesátých let Gerry Mulligan zemřel v roce 1996. Před smrtí natočil tři výborná alba pro label Telarc. Výběr z nich pod názvem The Art of Gerry Mulligan: The Final Recordings vydala firma o čtyři roky později. A nyní, s šestiletým odstupem, vychází nová verze v reediční a cenově zvýhodněné řadě Discover Jazz. Báječně melodickou, uvážlivou a tónově dokonalou hru bezesporu nejslavnějšího barytonsaxofonisty všech dob slyšíme ve třech polohách: v latinském kontextu z alba Paraiso (se zpěvačkou Jane Duboc), z kvartetního obsazení na albu Dream A Little Dream a konečně z širší sestavy, v níž je mj. i kytarista John Scofield a která nahrála album Dragonfly.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Tichá dohoda
RECENZE: Hlasitá revoluce je prostě Tichá dohoda ze starých dob

Tichá dohoda po letech vydává desku s novou zpěvačkou a starým zvukem. Album nazvané Hlasitá revoluce je svěží závan doby, kdy světu vládly kytary.  celý článek

Boris Carloff
VIDEO: Boris Carloff obaluje melancholii vokály a syntezátory

Hudebník a producent Boris Carloff vydává album The Solipsist, o němž tvrdí, že je jeho nejelektroničtější a zároveň nejpísničkovější. Zároveň vypouští klip ke...  celý článek

Frontman kapely Smrtislav
VIDEO: Smrtislav si na dekadentní svatbu pozval i známou pornoherečku

Nový videoklip Smrtislava pojednává o zprvu nevinné svatbě, která se naprosto vymkne kontrole. Režie klipu k písni Kondolence se ujali Givinar Kříž a Jordan...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.