Bylo to rok a půl poté, co světlo světa spatřilo fenomenální album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, ale lidé už tehdy věděli, že Beatles najeli na tempo poklidné studiové práce a nejspíš tedy nebudou vydávat i dvě desky ročně jako v první polovině šedesátých let.
A jestli po Seržantovi fanoušci čekali ještě více zvukově opulentní skladby a ještě barevnější přebal, těžko je mohlo Bílé album více šokovat. Čistě bílým přebalem jen s plastickým názvem kapely vytlačeným do obálky základním písmem to začalo a více než půldruhé hodiny dlouhou náloží hudby mnoha žánrů pokračovalo.
Jako uprostřed studia
Vypalovačky Back in the U.S.S.R. a Birthday, jež Paul McCartney hrává doteď, pobytem v Indii silně inspirovaná The Continuing Story of Bungalow Bill, westernový příběh Rocky Racoon, mistrovský kousek George Harrisona While My Guitar Gently Weeps, stejně jako jeho hříčka Savoy Truffle, heavymetalová Helter Skelter, filmově zasněná Good Night i experimentální, ze smyček poskládaná Revolution 9. To vše a mnohem víc mohou od pátku fanoušci slyšet znovu. A lépe.
Giles Martin, který za remixem desky stojí, je samozřejmě syn původního producenta Beatles George Martina. Narodil se roku 1969 na Lennonovy devětadvacáté narozeniny a s jednotlivými členy Beatles se celkem pochopitelně potkával už jako malý kluk.
Důvěru zbytku kapely – McCartneyho a Ringa Starra – i vdov po Johnu Lennonovi a Georgi Harrisonovi si získal už v roce 2006, kdy citlivě přemíchal původní nahrávky Beatles pro představení Love, v němž poctu skupině vzdal kanadský soubor Cirque du Soleil.
Logicky to byl tedy právě mladý Martin, kdo se spolu s kolegou Samem Okellem loni přímo ve studiích Abbey Road ujal nelehkého úkolu uvést výroční vydání Sgt. Peppera. Povedlo se jim zdánlivě nemožné – zachovat charakter půl století starých nahrávek pořizovaných ještě na staré čtyřstopé magnetofony, a přitom je zvukově přiblížit uším dnešních posluchačů.
Totéž se podařilo s Bílým albem. Ale přístup byl jiný, protože i originál vznikal odlišným způsobem. „Na Seržantovi se Beatles snažili zvukem malovat obrazy, na Bílém albu byli víc jako kapela. Je to bizarně eklektická deska plná nejrůznějších chutí, což bylo pro Beatles typické. Snažili jsme se vtáhnout posluchače do té míry, aby měl pocit, že sedí mezi hudebníky přímo uprostřed studia,“ tvrdí Martin.
Martin a Okell měli to štěstí, že mohli pracovat se stejnými kompresory, mixážními pulty a předzesilovači jako původní zvukaři Geoff Emerick a Ken Scott. A samozřejmě s původními nahrávkami ve stopách. I díky tomu se daří zachovat atmosféru jednotlivých skladeb. „Nemůžete tu desku udělat v nějaké hifi kvalitě, protože byste zničili jejího ducha,“ dodává Martin.
V rámci mytologie kolem Beatles jsou nahrávací frekvence Bílého alba považované za počátek konce kapely. Něco na tom bude. Starr po neshodách práskl dveřmi a v úvodní skladbě nakonec bubnuje McCartney. Ten k práci na své Why Don’t We Do It in the Road? k jeho pozdější lítosti nepřizval Lennona, který zase baladu Julia nahrál bez McCartneyho přispění. Do toho si do studia začal vodit novou přítelkyni – Yoko Ono. Což byla do té doby nemyslitelná věc, návštěvníci včetně manželek směli maximálně tak zamávat z režie a zase jít.
Lennon a McCartney už dávno psali odděleně, většina nahrávek však více než na minulé desce vznikla přispěním celé kapely. „Po poslechu původních pásek můžu říct, že během nahrávání panovala velmi dobrá nálada, kapela působí semknutě a ozývá se i smích,“ říká producent.
Nikdy neslyšená dema
A co tedy fanoušci dostanou? Verzí je několik. Deska znovu vyjde jako LP. Super deluxe vydání za čtyři tisíce korun bude obsahovat knihu a čtyři cédéčka navíc s ukázkami nahrávacího postupu, tedy s řadou nepoužitých pokusů, z nichž většina ještě nebyla vydaná.
Už v základním vydání však kromě dvou CD s nově smíchaným albem dostanou posluchači skutečný skvost jménem Esher Demos.
Bílé album začalo vznikat bezprostředně po návratu kapely z meditačního pobytu v Indii. Tam jen s akustickými kytarami a daleko od tvrdých drog (trávu si tam Beatles podle všeho dokázali propašovat) vznikl základ budoucí nahrávky. Celá kapela se před nástupem do studia sešla v Kinfauns, Harrisonově bungalovu na londýnském předměstí zvaném Esher.
Navzájem si přehráli a nahráli připravené písně. Kromě těch, které se dostaly na Bílé album, zazněly i Mean Mr Mustard a Polythene Pam, které kapela opráší o rok později na desce Abbey Road, nebo Junk a Not Guilty z budoucích McCartneyho, respektive Harrisonových sólovek. Ty nahrávky byly určené pro interní potřebu a dosud se nikdy v ucelené podobě nedostaly ke sluchu veřejnosti. Kromě cenné fanouškovské rarity jsou i důkazem, že většina písní na desce měla od počátku celkem pevný tvar.
Jestli se příští rok dočkáme stejně opečovaného alba Abbey Road, máme se na co těšit.
