Oba tituly totiž spojuje Ben Foster v hlavní roli – a komorní portrét otce, jenž nutí dceru k životu mimo civilizaci, dává jasně najevo, že český vojevůdce našel silného hráče.
Fosterův hrdina v příběhu Beze stop je málomluvný, výrazově střídmý, ve vzájemné komunikaci spíše odevzdaný. I dávné trauma, které ovdovělého tatínka dospívající dívky dovedlo k samotářskému životu v lesích, je jen matně naznačeno – díkybohu. Z hercovy tváře, ale také z projevu tehdy sedmnáctileté Thomasin McKenzie v roli dcery vyčte divák vše, co potřebuje vědět. Zejména vzájemnou oddanost, která činí rozhodnutí, kde a jak budou dál žít, ještě bolestnějším. Bez nadbytečných slov i slz, v civilně věcné tónině, kterou s sebou přináší věčný útěk dobrovolných tuláků před zákonem a sociální péčí.
Slabší, respektive průhlednější je zápletka sama. Má stejné východisko jako předloňský hraný snímek Tohle je náš svět, případně český dokument Stále spolu: tedy otce, kteří se rozhodnou vychovávat své potomky v naprosté přírodní izolaci, daleko od světa konzumu.
Na rozdíl od jejich posedlosti se Fosterův hrdina projevuje jen jako umírněný podivín, naopak společný všem třem historkám je logický vývoj – srážka s rodičovskou autoritou během dospívání, kdy děti zatouží žít jako ostatní.
Režisérka Debra Graniková se prakticky vzdala jiných variant než volby mezi ohrožením svobody a životů, takže sází na neuspěchanou náladu, malé radosti, soukromé rituály, bizarní setkání s vesměs ochotnými chápavými lidmi a na přírodu v její idylické i mrazivé podobě. Ve finále však čistou robinzonádu trosečníků moderní doby nechává až příliš důkladně vyznít, jako by takzvaně malý film chtěla zviditelnit alespoň dvouhodinovou délkou, čímž mu škodí.
