Uměle aranžovali například dobrodružství kluků, kteří "zabloudili a ztratili se" v tajze, jíž zrovna brousili vlci - jaképak strachy, když jde kamera pořád s vámi. Ale hrané prvky v téhle stylizaci nevadily, zvláště díky šťastnému nápadu svěřit roli vypravěče jednomu z chlapců. Klukovský komentář totiž s humorem postihl romantickou záhadu rozpadlého srubu s náhrobkem uprostřed divočiny stejně jako mysliveckou latinu dospělých nebo protivné nálety komárů. Putování Aljaškou mělo náladu výprav Ernesta Hemingwaye či Oty Pavla, aniž by zapomnělo na jejich rub, otravné drhnutí kotlíků a věčné balení od tábořiště k tábořišti. Filmařsky nijak převratné, ale obsahem zajímavé a tónem přívětivé: proč takové vyprávění skončilo na menšinové ČT 2, ačkoli přímo volalo po rodinném čase klidně i na ČT 1?
Na cesty se vydal také dokument Italové, převzatý od společnosti Discovery, a rovněž hledal nový klíč "přes lidi" - metodou, jež každé z vybraných míst země představila prostřednictvím jednoho konkrétního osudu. Zpětně pak z téhle mozaiky vystupoval portrét celého národa, i když si občas tvůrci vypomáhali vlastním, trochu naučným komentářem a do galerie "typických" Italů se snažili uvést kosmopolity vládnoucí angličtinou. Nicméně sympaticky šli proti očekávaným symbolům a la moře, víno, opera: začalo se od aut a módy, končilo v horách, Benátky se uvedly i končily poémou světel, ba i to "povinné" moře našlo jedinečný ráz v dávném rybářském rituálu. Jen pojmy tradice, rodina, soudržnost se omílaly v dlouhých zpovědích, kdežto důvěrný životní styl, chuť, vůni a barvu Itálie si člověk musel z obrazů každodennosti vyčíst sám.
Nejhůř ovšem s komentářem zacházel dokument Zmizelí sousedé. Vzhledem k tomu, jak unikátní a nezpochybnitelný projekt přitom provázel, pořad málem hraničil se sabotáží. Školáci se vydali po stopách obětí holocaustu: dobrovolně, zvídavě, věcně, a stejně své pátrání glosovali: "zajímavé, smutné, tajemné". Objevovali jedinečné lidské příběhy, jména, tváře, nikoli hesla. A jak se jim za to odměnili dospělí? Režisér Josef Dlouhý film zarámoval patetickou promluvou o velkých pravdách a Arnošt Lustig navázal sdělením, že díky dětem má projekt "politickou dimenzi".
Není spolehlivější způsob, jak mládež od něčeho odradit, než vyvěsit prapory, vylézt na tribuny a práci, která ji baví, označit za věc politickou. Téma jako je holocaust se netočí snadno, ale což neznáme jiný nápad než postavit zpovídané studenty trpně do řady, přizvat pár profesionálních řečníků a vše podkreslit nyvou hudbou? Snad špatný dokument děti neotráví, snad jim bude jen k smíchu - tak jako nepřestanou surfovat po internetu jen proto, že jim v magazínu Zavináč vzkázali "internet musí být politické téma". A co večerníčky - pořád ještě bez politiky? Ostudné!
