Bez ozvučení to takřka nejde

- Oba koncerty newyorského souboru Bang on a Can All Stars v pražské Arše byly ve znamení jednoznačně soudobé hudební estetiky: dříve než zazní první tón, jsou výmluvné už samy reálie - pódiu vévodí bicí souprava, reprobedny, mikrofony, kabely. Ozvučení produkce je samozřejmostí. Ve většině skladeb je přítomno jako součást hudebního myšlení a představivosti, naopak jako zvláštnost je chápána spíše jeho absence - příkladem může být Slow Fox Martina Smolky, jímž kapela otevřela svůj druhý festivalový večer. Vážná hudba vypadá v tomto pojetí trochu jako bigbít, je to však jen zdání. Je jištěna vysokou profesionalitou hráčů, z větší části klasickým instrumentářem a - většinou - sofistikovaným repertoárem.

Soubor se programově pohybuje na pomezí žánrů, takže publikum mohlo na jeho pražských koncertech ochutnat jak intelektuální hudbu Martina Bresnicka, tak minimal Steva Reicha, rock, jazz, transkulturní doteky ve skladbě Evana Ziporyna i ambient Briana Ena. S ideou crossoverového festivalu Bang on a Can přišli před dvanácti lety skladatelé David Lang, Michael Gordon a Julia Wolfeová. Každý z nich byl na Pražském jaru zastoupen jednou skladbou, přičemž vyplynula mimořádná osobitost jejich talentu. Langova důsledná zvuková rozervanost, Gordonova schopnost dostat z materiálu veškerý energetický potenciál, Wolfeové cit pro výrazový kontrast. Soubor se představil nejen jako kompaktní těleso, ale též jako rezervoár výborných sólistů. Hráč na bicí Steven Schick dostal svou příležitost v Gordonově skladbě X/Y, klarinetista (a saxofonista) Evan Ziporyn v Reichově Newyorském kontrapunktu, klavíristka Lisa Mooreová v Piano Piece No. 4 od Frederica Rzewského.
Zatímco druhý večer byl po dramaturgické stránce všestranně proporční, první zůstal poněkud nevyvážený - jeho druhá polovina sestávala z úprav čtyř Enových Hudeb pro letiště, záměr však vyzněl polovičatě. Některá syntetizérová klišé (zejména vokální samply) žádala od posluchačů toleranci v takové míře, že by musela hraničit až s nevyhraněností nebo lhostejností. Jako celek bylo nicméně hostování souboru jedinečnou událostí závěru sezony a dobrou vizitkou pro Pražské jaro, jehož dramaturgie v oblasti soudobé hudby byla donedávna poznamenána dost citelným tápáním.