Ve snímku z roku 1991 hrála Betty Mahmoodovou Sally Fieldová a její dceru...

Ve snímku z roku 1991 hrála Betty Mahmoodovou Sally Fieldová a její dceru Sheila Rosenthal | foto: outnow.ch

Bez dcerky neodejdu II. Vychází opravdový příběh malé Mahtob Mahmoodyové

  • 1
Čtenáři ji znají jako pětiletou dívenku z dramatu Bez dcerky neodejdu. Dnes táhne Mahtob Mahmoodyové na pětatřicet. Knihu, kterou před lety napsala o jejich íránském věznění a cestě za svobodou její matka Betty dcera nikdy nečetla. V češtině teď vychází její vlastní příběh.

Jmenuje se Na útěku, vychází v nakladatelství Ikar. Osmnáctiměsíční nucený pobyt v Íránu Mahtob hluboce poznamenal.

Příběh Betty Mahmoodyové a její dcerky je známý: Američanka Betty se provdala za íránského přistěhovalce Moodyho, šaramantního lékaře, který měl daleko k ortodoxnímu muslimovi. Narodila se jim dcera, rodina byla šťastná. Pak se však během íránské islámské revoluce, kterou Západ poměrně ostře sledoval a americká média o ní intenzivně informovala, začal z otce stávat svéhlavý diktátor.

V neustálém strachu

Když s manželkou a pětiletou Mahtob odjel za rodinou do své vlasti, stalo se z dvoutýdenní dovolené peklo v podobě rok a půl trvajícího únosu. V knize Bez dcerky neodejdu nominované na Pulitzerovu cenu, která byla později úspěšně zfilmována a vyšla po celém světě v sedmdesáti jazycích, líčí Betty Mahmoodyová i osmisetkilometrový útěk z Íránu do Turecka.

Po svém návratu do Spojených států založila organizaci, která začala pomáhat podobně postiženým ženám. "Mezinárodní únosy nebyly žádným novým problémem, byl to jen problém, o kterém do té doby nikdo nemluvil," říká Mahtob Mahmoodyová. Měla možnost sledovat zblízka aktivismus své matky a později se k němu sama připojila. Jejich organizace pomohla téměř stovce unesených dětí.

Její otec, kterého viděla naposledy před útěkem z Íránu, před čtyřmi lety zemřel. "Ve skutečnosti pro mě zemřel už o dvacet let dříve, ve chvíli, kdy přišel do naší ložnice a oznámil nám, že se nikdy nevrátíme domů, že to není žádná dovolená, že musíme zůstat v Íránu," líčí Mahmoodyová.

Svobodná však ve skutečnosti nebyla ani na americké půdě - žila v neustálém strachu, že ji nebo její matku otec nebo někdo z jeho příbuzných najde a pomstí se. Právě proto se rozhodla napsat svůj příběh teprve až po otcově smrti.

Život bez nočních můr

Útěk Íránem na americkou ambasádu v Turecku vlastně zabírá jen jednu kapitolu Mahtobina líčení. Zatímco román její matky touto úlevou končí, Mahtobin život pokračuje dál - a o happy endu nemůže být řeč. Ve třinácti letech jí diagnostikovali lupus, vážnou nemoc imunitního systému, kterou obvykle spouští zásadní traumatický zážitek. Naučila se s ní žít. Už se jí zdálo, že dokáže být normální ženou bez nočních můr, když v den jejích jedenadvacátých narozenin zazněl z jejího telefonního záznamníku otcův hlas. Pečlivě artikulovanou angličtinou pronesl: "Teď jsi dospělá a můžeš rozhodovat sama za sebe." Přesto se s ním odmítla setkat.

Příběh Bez dcerky neodejdu nesklidil jen uznání. Ozvala se i řada kritických hlasů, které Mahmoodyovou odsuzovaly za pohrdání rozdílným náboženstvím a kulturou. V tom má Mahtob jasno - nekritizovala nikdy islám, ale činy svého otce, z něhož se stal násilník.

Čas od času s Mahtob Mahmoodyovou někdo zapřede rozhovor o knihách. Jedna z  historek z jejích pamětí by mohla být úsměvná, neznat utrpení, kterým si prošla: na palubě letadla se s ní dala do řeči žena, která jí líčila příběh z knihy její matky. "Znáte to? Taky jste to četla?" ptala se dotyčná žena, když jejímu vyprávění Mahtob přikyvovala. "Nečetla. Já jsem to prožila," přiznala prý tehdy s úlevou.