Co může napsat kritik zajímavého k nové desce Beyoncé Knowles, když na jedné straně vůbec nic nového pro vývoj populární hudby nepřináší, nic podstatného nesděluje, dokonce se mnohdy podobá nahrávkám z předchozího alba, ale zároveň snad ani nemůže být v černé taneční hudbě řemeslně víc vyleštěný artefakt, než je její B’Day.
Podle obalu desky by tomu člověk asi moc nevěřil, zvláště když si na zadní straně bookletu může prohlédnout pětadvacetiletou umělkyni na vysokých šteklích a v oblečení na strip show, jak dvěma klacky nebo lyžařskými hůlkami krotí dva na trávníku malebně rozložené krokodýly.
Když si však pečlivěji prohlédnete i ostatní obrázky podobně nevalné úrovně, dojde vám, že kromě jednoho z nich, který je přímou reklamou na určitou módní kolekci, jsou všechny odkudsi z Jihu, nejspíš z Louisiany nebo z mississippské delty.
Že by aspoň symbolický náznak návratu do míst, odkud pocházejí nejhlubší americké kořeny černé hudby? Možné to je, protože některé skladby s výrazně perkusivním charakterem, například Freakum Press, jsou ve své podstatě africké hudbě blíž než ke konzervativnějšímu popu.
Hlavní inspirací druhé sólové desky zpěvačky - té nejvíc sexy z tria Destiny’s Child - jsou však sedmdesátá léta. Hned v první singlové nahrávce Déja vu slyšíme funkové rytmy prvních černých diskotékových kapel, na Suga Mama používá jeden z jejích dvorních producentů Rich Harrison za základ kytarový sample jak z časů klasického soulu a v Green Light pro ni Neptunes vytvořili zvukovou bázi, jejíž dechové riffy připomínají na proužky rozstříhané dechy z prvních nahrávek Earth, Wind And Fire. Brilantní hudební kousky, ale nic z toho prvotřídní hitový materiál.
Beyoncé (nebo jejímu otci, o němž se tvrdí, že s ní z pozice manažera manipuluje) o to asi ani nešlo. Důležitý je celkový pocit, který vytváří dojem klasického popového snění. Snění o hebkém životě jak z Pretty Woman, plném krásných mužů, diamantů a drahého značkového šatstva. V protikladu s tím zpěvačka stále víc svou technikou a řízem připomíná modernější a méně rockovou Tinu Turner.
Proti Beyoncinu sólovému debutu je B’Day zklamáním. Cítíme, že to není deska o ní, ale o tom, co od ní chce publikum. U mnohých skladeb se zdá, že jsou odvozeny od jiných písní, které známe od ní nebo od Destiny’s Child. Tak mohou vzniknout věci komerčně úspěšné, ale ne nadprůměrné.
BEYONCÉ - B’Day
SONY BMG, délka CD 52:17 minut
Hodnocení MF DNES: 60%
