Hanna však jednoho dne zmizí. Znovu se setkávají v roce 1945 v soudní síni - Hanna, bývalá dozorkyně v Osvětimi, je tu souzena za smrt několika desítek žen. Její někdejší "předčítač" Michael sleduje proces coby čerstvě vystudovaný právník. Jako jediný pochopí, že negramotná Hanna na sebe vzala velký díl viny ostatních souzených, ačkoli právě ona zřejmě měla být potrestána nejmírněji. Nepodnikne však nic. V jednu chvíli Berg v knize říká: "Chtěl jsem Hannin zločin zároveň chápat i odsoudit. Chtěl jsem se otevřít obojímu: pochopení i odsouzení. Ale obojí nešlo."
Předčítač má napínavou, takřka kriminální zápletku, nechybí ani love story. Sám píšete detektivky. Dáváte přede vším ostatním přednost dobré "story"?
Příběh je samozřejmě důležitý, ale sám o sobě nestačí. Stejně tak není možné napsat pouze společenský román a nepokusit se o poutavý příběh.
V této knize jste obrátil pozornost od obětí k viníkům, které navíc líčíte s jistou dávkou sympatií či soucitu. Nebyl vám tento rozporuplný zájem o viníky kritikou a čtenáři vyčítán?
Jen velmi zřídka. Většině lidí je již jasné, že i pachatelé mohou mít jisté rysy, které nás s nimi spojují a které je vlastně velmi problematizují. To není případ obětí - oběti si se smutkem a bolestí připomínáme. Viníky se musíme snažit poznat; je třeba se k nim vracet. Což neznamená zpochybňování viny, ale náš vztah k nim je prostě mnohem složitější.
Bránil byste se tomu, kdyby vás někdo jako spisovatele označil za jednoho z analytiků generačního konfliktu v německé poválečné společnosti?
Řekněme to takto: pokud se bavíme o zkušenosti "druhé" generace v Německu, tedy lidí, jejichž rodiče byli aktivními účastníky války a kteří koncem 60. let dospěli k rozhodnutí vypořádat se s generací svých rodičů, potom je pravda, že zkušenost tohoto konfliktu jsem v Předčítači postihnout chtěl.
Michael Berg si v souvislosti s onou generační vzpourou konce šedesátých let v klíčových okamžicích klade otázku, zda vyrovnání se s nacistickou minulostí rodičů nebylo pro revoltující studenty pouze záminkou...
Je jisté, že tehdejší dobová atmosféra se studentskými bouřemi sváděla celou generaci ke konfliktům s rodiči. To však neznamená, že by tehdy studenti vědomě spekulovali o způsobech, jak se co nejúčinněji odtrhnout od rodičů. Studentům ani nelze vyčítat, že se při konfrontaci s válečnými zločiny rodičů nechali atmosférou revolty strhnout a nebyli dostatečně vnímaví. Emoce jsou hlubšímu poznání na obtíž, ale jsou důležité. A člověk nemusí - a ani nemůže všechno beze zbytku pochopit!
Avšak například reakce dnešních mladých Němců, dnešních třicátníků, na knihu Daniela Goldhagena Hitlerovi ochotní kati, kde se v podstatě říká, že jejich prarodiče byli předurčeni ničit Židy, byla velice vstřícná. Jako by hledali nějaké pokání a rozhřešení z cizích rukou...
Nemyslím. Musíte si uvědomit, že mezi tím, co popisuje Goldhagen, a jimi leží čtyřicet let, což je delší doba, než jsou oni na světě. Pro tuto generaci je už válka součástí historie, možná trochu horší a o něco bližší, ale historie. Tuto historii navíc neprožíváme jako nějaké kontinuum, ale spíše ve vztahu k určitým milníkům. Jako vlny dosahující k prahům. A podle mne může být takovým milníkem začátek nového tisíciletí.
Věřím, že tato změna letopočtu může náš vztah k dvacátému století ještě dále oslabit. Nevidím na tom nic zlého. Zvláště když by bylo příští století šťastnější.
Šťastnější? V to doufali lidé právě před sto lety! Ale jsme-li u toho, právě v souvislosti s Němci se často hovoří o jejich narušeném vztahu ke štěstí...
Pokud se budeme bavit o nějakém národním charakteru, potom jsou skutečně asi národy obdařené bezproblémovějším přístupem ke štěstí nežli právě Němci. Pro řadu spisovatelů je přitom jasné, že naše potíže se štěstím souvisí s dějinami. Na druhou stranu mám jako přednášející na univerzitě před sebou generaci svých současných studentů, kteří působí stejně optimisticky jako vysokoškoláci všude v Evropě. Snad mají strach z nezaměstnanosti, obavy o budoucí uplatnění svých schopností - to však nemá s třetí říší nic společného.
Někteří novináři nyní rádi hovoří v souvislosti s budoucností Německa o tzv. "berlínské republice". Myslíte si, že přesun vlády a parlamentu do Berlína může být skutečně podnětem pro nějaké nové, kvalitativně odlišné poměry v Německu?
Spíš si myslím, že jde o novinářskou bublinu. Do Berlína se sice přesouvá politická moc, ale neřekl bych, že tím se země sama o sobě změní. Ani samo město Berlín se moc měnit nebude. Poslanci, kteří budou přijíždět na zasedání Bundestagu, budou spíše bydlet v příjemných oddělených čtvrtích a v práci budou hájit zájmy svých volebních okresů. Do života města se zřejmě příliš vrhat nebudou. Jediné, co se skutečně mění, je generační složení politické scény. Avšak lidé jako Schröder či Lafontaine pro mě nepředstavují nositele nějaké nové vize či generačního patosu. Spíše reprezentují generaci, která se spokojuje s tím, že se nějak protluče a udrží v sedle.
Před dvěma roky jste řekl, že Němci si musí zvyknout na svoji "normálnost". Na to, že "žijí v ekonomicky středně úspěšné a politicky středně významné zemi". Uvědomujete si, že pro většinu svých menších, zvláště pak východních partnerů jste velmocí, z níž může pocházet jakýsi iracionální, ale též konkrétní ekonomický strach?
Je samozřejmé, že menší soused vnímá většího jinak, než ten vidí sám sebe. Nám nezbývá než se snažit vcítit do vaší sousedské role. Možná je to podobné jako ve vztahu k Nizozemsku. Až na to, že mezi námi byla železná opona. I vzhledem k tomu si myslím, že děláme pokroky. A pokud narážíte na otázku ekonomické dominance či míříte k úvaze, zda menší vůbec nějak může většímu vzdorovat, potom vidím východisko v Evropské unii a v principu, na němž je budována a který menší o něco posiluje a silnější o něco oslabuje. To naši komunikaci ulehčuje.
14. února 1999 17:47
