Simon Rattle a Ivo Kahánek při zahájení Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného

Simon Rattle a Ivo Kahánek při zahájení Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného | foto: Ivan Malý, Pražské jaro

GLOSA: Tak se kouzlí s hudbou. V Praze hráli Berlínští filharmonikové

  • 3
Byla to jedna z nejvýznamnějších akcí k oslavám 25.výročí pádu totality. V sobotu vystoupili v Obecním domě Berlínští filharmonikové se Sirem Simonem Rattlem a zahájili druhý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Prahu zařadili do svého turné po vybraných zemích bývalého východního bloku.

Pražskému jaru, které festival pořádá, rozhodně patří dík za to, že koncert zorganizovalo. Zvlášť když první polovinu v každé zemi vyplnila skladba některého z významných domácích autorů dvacátého století. Pro pražský koncert padla volba na Klavírní koncert č. 4 Bohuslava Martinů a na českého pianistu mladší generace Ivo Kahánka, který se před pár dny představil i v Berlíně.

Berlínští filharmonikové

90 %

Dirigent: Sir Simon Rattle

Obecní dům, 15. listopadu 2014

Tato skladba, spadající do poloviny padesátých let minulého století, vlastně nepřipomíná klasický koncert s dominantním sólovým nástrojem, je spíše rozvolněnou, proměnlivou fantazií o dvou větách, jíž dal Martinů podtitul Inkantace (Zaříkávání) jako odkaz na svobodné kouzlení s hudbou. A kouzlilo se jaksepatří. Skladba působila uceleně a plynule, schopnost famózního berlínského orchestru hrát s komorním výrazem i velké symfonické skladby šla Martinů k duhu. Kahánek podal skvělý výkon, v celém provedení byl rovnocenným hlasem. Po obrovských ovacích ještě sólově přidal jednu z Písní beze slov od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Byl to pro něj jasný úspěch.

Velká čtyřka s menším kazem

Všechny koncerty evropského turné spojuje Beethovenova Symfonie č. 9 se Schillerovou Ódou na radost, dílo neodmyslitelně spjaté s událostmi v Berlíně před 25 lety. V Praze zaznělo mnohokrát, naposledy v říjnu v bezesporu dobrém podání PKF – Prague Philharmonia a Jiřího Bělohlávka. A přesto, když ho začali hrát Berlínští filharmonikové, jakoby znělo poprvé. Prosté monumentality, živé, dramatické, pulsující každou notou, každým dynamickým zvratem. Každá fráze o něčem vypovídala, v každé si hudebníci vzájemně naslouchali, tvořili - a Rattle, manžel Magdaleny Kožené, vše zastřešoval a sjednocoval, včetně jako vždy spolehlivého Pražského filharmonického sboru.

Zjevně ani nejlepší orchestr světa ale nedá dohromady „velkou čtyřku“, to jest kvartet sólistů. Zatímco sopranistka Sally Matthewsová, mezzosopranistka Bernarda Finková a tenorista Christian Elsner prošli Ódou bez zaváhání, basista Hanno Müller-Brachmann nebyl ve svém háklivém vstupu co do intonační jistoty, barvy hlasu a naléhavosti sdělení zdaleka tak jedinečný jako Jan Martiník v nedávném Bělohlávkově provedení. Ale to to byl jen menší kaz na kráse celého večera.