Sem se má Berlinale přestěhovat v roce 2000, a třebaže bude nepochybně nový palác pohodlnější a lépe vybavený, přece jen se dlouholetým účastníkům bude trochu stýskat po siluetě Gedächtnis Kirche, připomínající svou bombardováním porušenou věží historii Berlína za druhé světové války.
Tu připomněl hned zahajovací německý soutěžní příspěvek Aimée a Jaguár, milostná romance dvou žen uprostřed válečného Berlína. Na očekávaném prvním filmu Maxe Färberbocka je nejpozoruhodnější fakt, že příběh židovské dívky Felice a s nacismem sympatizující matky čtyř dětí Lilly se skutečně odehrál. Důkazem byla přítomnost dnes šestaosmdesátileté Lilly Wustové na premiéře díla, jež publikum slavnostního večera ocenilo dlouhotrvajícím potleskem. Méně příznivě ovšem reagovala kritika: té neuniklo, nakolik režisér, vyšlý z televize, potlačením každodennosti a důrazem na senzační příchuť výjevů z klubu lesbičanek či z hotelové kavárny - kde vysedávají půvabné židovské dívky, skrývající se sice v ilegalitě, ale všechny stále dokonale oblečené a upravené - narušil věrohodnost příběhu. Také hovory pětice lesbických židovských přítelkyň v ulicích města, na něž dopadají bomby, vyvolávají iluzi reality stejně nepravděpodobně jako komické modely letadel na pozadí rudého nebe nad Braniborskou bránou.
Příjemným překvapením byl debut Francouze Thomase Vincenta Karneval. Setkání tří lidí, Araba druhé generace a manželského páru Bey a Christiana je zasazeno do jednoho města v Normandii, jež právě žije karnevalem. Na pozadí karnevalového třeštění, zachyceného s dokumentaristickou autenticitou, ale současně s poezií, se odvíjí příběh Arabova milostného vzplanutí. Postavy v průběhu snímku vyjeví zcela odlišné rysy, než původně jejich charakteristika napovídala.
Událostí prvních festivalových dnů se stalo mimosoutěžní uvedení dokumentu Poslední dny - režisér James Moll v rozhovorech s pěti Maďary, kteří přežili deportaci a koncentrační tábor, evokuje hrůzy holocaustu. Význam filmu přijel podpořit Steven Spielberg, který byl u jeho zrodu a stal se mu výkonným producentem.
Tu připomněl hned zahajovací německý soutěžní příspěvek Aimée a Jaguár, milostná romance dvou žen uprostřed válečného Berlína. Na očekávaném prvním filmu Maxe Färberbocka je nejpozoruhodnější fakt, že příběh židovské dívky Felice a s nacismem sympatizující matky čtyř dětí Lilly se skutečně odehrál. Důkazem byla přítomnost dnes šestaosmdesátileté Lilly Wustové na premiéře díla, jež publikum slavnostního večera ocenilo dlouhotrvajícím potleskem. Méně příznivě ovšem reagovala kritika: té neuniklo, nakolik režisér, vyšlý z televize, potlačením každodennosti a důrazem na senzační příchuť výjevů z klubu lesbičanek či z hotelové kavárny - kde vysedávají půvabné židovské dívky, skrývající se sice v ilegalitě, ale všechny stále dokonale oblečené a upravené - narušil věrohodnost příběhu. Také hovory pětice lesbických židovských přítelkyň v ulicích města, na něž dopadají bomby, vyvolávají iluzi reality stejně nepravděpodobně jako komické modely letadel na pozadí rudého nebe nad Braniborskou bránou.
Příjemným překvapením byl debut Francouze Thomase Vincenta Karneval. Setkání tří lidí, Araba druhé generace a manželského páru Bey a Christiana je zasazeno do jednoho města v Normandii, jež právě žije karnevalem. Na pozadí karnevalového třeštění, zachyceného s dokumentaristickou autenticitou, ale současně s poezií, se odvíjí příběh Arabova milostného vzplanutí. Postavy v průběhu snímku vyjeví zcela odlišné rysy, než původně jejich charakteristika napovídala.
Událostí prvních festivalových dnů se stalo mimosoutěžní uvedení dokumentu Poslední dny - režisér James Moll v rozhovorech s pěti Maďary, kteří přežili deportaci a koncentrační tábor, evokuje hrůzy holocaustu. Význam filmu přijel podpořit Steven Spielberg, který byl u jeho zrodu a stal se mu výkonným producentem.
