Charizmatický, ale také náladový šéf Berlinale Dieter Kosslick tentokrát – na rozdíl od loňského kvalitního ročníku – řadu pozoruhodných filmů a opravdových objevů umístil nikoli do soutěže, nýbrž do vedlejších sekcí Panorámy a Fóra mladého filmu.
Do hlavní přehlídky vybral čtyři americké a čtyři francouzské snímky, jediný německý a dále málo zdařilou německo-rakouskou koprodukci rakouského režiséra Stefana Ruzowitzkého Padělatelé. Přitom nejméně jeden další německý film – totiž Madony režisérky Marie Spethové – měl reálnou šanci na získání jedné z festivalových cen, avšak uveden byl ve Fóru.
Za této konstelace pomohl zachovat tvář festivalu, jehož 57. ročník skončil o víkendu, předseda poroty – americký režisér a scenárista Paul Schrader: při udílení cen preferoval díla autorských filmařů a prakticky ignoroval nejen své americké a francouzské kolegy včetně Jacquesa Rivetta nebo Françoise Ozona či Stevena Soderbergha. V jednom z interview Schrader sdělil svoji strategii: ceny potřebují neznámé talenty, nikoliv renomovaní filmaři.
Tradice a modernita
Tuyino manželství čínského režiséra Wanga Quan’ana získalo po zásluze nejvyšší ocenění. Tvůrce, jehož dva předchozí filmy byly s úspěchem uvedeny ve vedlejších sekcích Berlinale, situoval svůj nynější film do Vnitřního Mongolska, severozápadní oblasti Číny, jejíž venkovští obyvatelé se živí chovem ovcí.
Sebevědomá Tuya žije ve stepi spolu s tělesně postiženým manželem, dvěma dětmi a stádem ovcí. Vzhledem k tomu, že poblíž její jurty není studně, musí denně absolvovat desítky kilometrů na velbloudu, aby přivezla ovcím vodu.
Po těžkém onemocnění se Tuya rozhodne k odvážnému kroku: začne hledat druhého manžela, který by se staral nejen o rodinu, nýbrž i o jejího muže-invalidu, kterého nehodlá odpustit.
Výchozí situací si Wang otevřel možnost dvojí konfrontace: jednak mezi existencí ve stepi s jejími po staletí neměnnými rituály a rychle se měnícím životem ve městě, jednak mezi vahou tradiční instituce manželství a konáním hrdinky, která – hnána pudem sebezáchovy – tuto instituci neguje.
Wang klade důraz na autenticitu rurálního společenství a na peripetie Tuyi, která se nemůže rozhodnout mezi manželstvím z lásky a sňatkem z rozumu. Jeho dramaticky i vizuálně precizně vybudovanému filmu lze jen vytknout, že se problémů vyvolaných razantní ekonomickou transformací země dotýká pouze okrajově a vyhýbá se sebemenší kritice společenských poměrů.
Jemnost a brutalita
Snímky Yella režiséra Christiana Petzolda a Dobrý pastýř, druhá režijní práce Roberta De Nira, byly po zásluze považovány za kandidáty na nejvyšší ocenění.
Petzold, jeden z kmotrů takzvané berlínské filmařské školy, předloni na Berlinale představil dílo Přízraky.
Hlavním hrdinou režisérova nynějšího filmu je mladá žena Yella, která se po krachu manželovy firmy ve východoněmeckém Winterbergu, sužovaném padesátiprocentní nezaměstnaností, rozhodne partnera opustit a hledat štěstí na západ od Labe. Přesídluje do Hannoveru, kde zažívá řadu racionálně nevysvětlitelných událostí – jejich rozluštění přináší až poslední scéna.
Impulzem k nezvyklé kompozici příběhu byla režisérovi povídka Ambrose Bierceho a její filmová adaptace režírovaná roku 1962 Robertem Enricoem pod názvem Soví řeka. Petzold tentokrát ještě důsledněji precizuje svůj rukopis stírající hranice mezi světem reálným a imagovaným. Nina Hossová, jeden z největších talentů německého filmu a divadla, obdržela Cenu za nejlepší ženský herecký výkon.
Tříhodinový epos Dobrý pastýř zachycuje na osudech nadaného básníka a pozdějšího sekčního šéfa CIA vznik a vývoj této organizace v letech 1939–1961. Scénář vykazující strukturu politického thrilleru, který proti hollywoodským konvencím žánru postrádá pozitivního hrdinu, inscenuje De Niro s mimořádným smyslem pro vnitřní proměny postav.
Edward (Matt Damon), homo poeticus yalské univerzity, který chce být věrný mravnímu odkazu svého otce, se v soukolí organizace transformuje v ledově chladného, zarytě mlčenlivého "úředníka". Jako šéf kontrašpionáže se rychle naučí jednat za všech okolností s vědomím, že strategie CIA někdy toleruje jakékoli prostředky.
Zápletka se točí kolem hledání osoby, která vyzradila místo a datum vylodění kubánských emigrantů při invazi do Zátoky sviní v roce 1961. De Niro přesvědčivě ukázal, že mechanismy absolutní oddanosti bezskrupulózní organizaci vedou k proměně lidské osobnosti v psychickou zrůdu. Herecký kolektiv Dobrého pastýře získal Zvláštní cenu poroty za mimořádný umělecký příspěvek.
Čas a chvění
Jedním z největších překvapení festivalu se stal film Ten druhý od třiatřicetiletého Argentince Ariela Rottera. Již první scéna v sobě nese tajemství: Juan, muž středního věku, se v ordinaci oční lékařky loučí se ženou (s manželkou či milenkou?), která mu oznamuje, že je těhotná. On odjíždí z Buenos Aires autobusem na krátkou služební cestu do provincie. Po příjezdu zjistí, že jeho soused v autobusu je mrtev.
Juan odchází, aniž zavolá lékaře, ale na hotelovou přihlášku napíše jméno mrtvého, které si přečetl na jeho zavazadle. Tento akt v něm vyvolá pocit svobody bez hranic. Zůstává ve městě, mění hotely, vymýšlí si různé identity. Se zájmem a s otevřeností vůči světu se toulá prázdnými ulicemi, má příležitostný sex a pocítí opětovně těsnou blízkost smrti. Jsme svědky hry, nebo životní krize? Do poslední sekvence nás Rotter ponechává na pochybách o záměrech a životní orientaci hlavní postavy.
Julio Chávez (Cena za nejlepší mužský herecký výkon) interpretuje Juana minimalistickými gesty jako charizmatického člověka oscilujícího mezi sebejistotou a rozpaky, mezi odstupem a příchylností. Titul Ten druhý je radikálním filmem, jehož lakonický styl může inspirovat i jiné tvůrce. Nikoli náhodou v sobě nese něco z mysteria velké argentinské literatury – tušíme echo tajemných světů Jorge Luise Borgese a hádankovitých příběhů Julia Cortazára. Právem film Ten druhý obdržel Velkou cenu poroty.
Hrabalův stín
Menzelova adaptace Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále byla uvedena den před skončením festivalu. Po skromné filmové stravě předchozích dnů byla na novinářské projekci i na tiskové konferenci nejen chválena, nýbrž vedle Dobrého pastýře a Yelly i pasována na žhavého kandidáta nejvyššího ocenění.
Na rozdíl od českého publika zde nikomu nevadilo, že Menzel nejlepší Hrabalovu prózu filmově přečetl se smířlivým mrknutím oka, otupil její tragikomické ostří a obšťastnil ji takřka selankovitým koncem. Menzelovy vysoké šance nakonec zmařilo výše zmíněné odhodlání předsedy festivalové poroty.
Pro Menzela štěstí v neštěstí? Nebo neštěstí v krátkodechém štěstí? Jednodenní festivalovou peripetií Anglického krále se vlastně naplnilo životní motto Hrabalova pikolíka Jana Dítěte. Možná, že tomuto berlínskému intermezzu asistoval spisovatelův stín, usmívající se ze záhrobí stejně mnohoznačně jako jeho filmový dvojník Oldřich Kaiser.
