Snímky z Berlinale naleznete ve fotogalerii
Opravdu nelehkou úlohu budou mít zítra herci Charlotte Ramplingová a Armin Mueller-Stahl, kameraman Janusz Kaminski a další porotci 56. ročníku berlínského filmového festivalu.
Nehrozí jim však rozhodování mezi větším množstvím špičkových děl, která by zasloužila vítězné ceny, ale spíše přehrabování v dosud rozpačitém soutěžním poli.
Nudné příběhy, špatní herci
Jestliže například zařazení čtyř snímků pořadatelské země do hlavní soutěže mělo potvrdit hvězdné roky německé kinematografie, pak neměl ředitel Berlinale Dietter Cosslik alespoň tentokrát šťastnou ruku.
Domácí adepti berlínských Zlatých medvědů nesahají nedávným filmům typu Good by Lenin či Nikde v Africe ani po kolena a mohou pouze spoléhat na vstřícnější porotce.
Což stvrdil i příspěvek Touha režisérky Valesky Grisebachové, jakoby dokumentaristicky, avšak víceméně nudně laděný příběh se špatnými herci, jenž zachycuje milostné vzplanutí východoněmeckého zámečníka a zároveň dobrovolného hasiče.
Stejně tak zklamala očekávaná premiéra Červeného papouška od Dominika Grafa: retropříběh tří mladíků z doby vzletu Gagarina a vzniku berlínské zdi zachraňuje snad jen herecký výkon Maxe Riemelta, předloňského laureáta Karlových Varů za film Napola, který nedávno uvedla česká kina.
V americkém zajetí
Naděje sliboval i držitel Zlatého medvěda Michael Winterbottom s novinkou Cesta na Guantánamo. Osud muslimských mladíků, kteří se neprávem ocitnou v americkém zajetí během cesty do Afghánistánu v době protitalibanské války, je zahlcen dokumentaristickou popisností a nezakrývá protiamerické cítění.
Tudíž zcela bez šancí nemusí být thajsko-korejsko-hongkongsko-holandské Neviditelné vlny, zástupce žánru film-noir, přibližující neodvratné směřování jednoho mladého kuchaře k vlastní záhubě.
Rozpačitost a bezkrevnost letošního festivalu podtrhuje i menší množství hereckých celebrit, které naštěstí nejnověji rozšířil Heath Ledger. Hrdina oscarového favorita Ztracené hory, který však v Berlíně prohlásil, že na sošku si naděje nedělá, se představil v australském snímku Candy, jímž se režisér Neil Armfield navrací k tématu drog.
Milla Jovovichová přijela kvůli charitativní akci, v závěru přehlídky dorazili ještě francouzská herečka Isabelle Huppertová a její krajan režisér Claude Chabrol.
Vzhledem k úrovni programu mrzí, že se ani letos nenašlo místečko pro český film.
Třebaže nelze přeceňovat mezinárodní potenciál naší produkce, působí více než tristně, že posledním filmem v klání byl v roce 1989 Matějkův nepříliš vydařený Uzavřený okruh, nepočítáme-li politicky "povinné" uvedení trezorových Skřivánků na niti Jiřího Menzela v roce následujícím.
Slivovice v Berlíně
Přesto se český film snaží zviditelnit, i když jen na okraji festivalu. Asi nejzřetelnějším projevem těchto snah byla tradičně dobře navštívená party karlovarského festivalu, sympatická byla i prezentace festivalu ve Zlíně, kde kromě valašské slivovice ohlásili první ročník evropského setkání televizních dramaturgů pro dětskou animaci či zajímavý den ruské kinematografie.
Celkem osm českých snímků se snaží prosadit ve stále se zvětšujícím labyrintu stánků a projekcí berlínského filmového trhu, některé novinky usilovně vyjednávají možné koprodukce a České filmové centrum se trochu krčí ve stísněném pětistánku, který sdílí společně se Slováky, Poláky, Maďary a se Slovinci.
Nezakrývejme si, že jsme v Berlíně – nejen však vlastním přičiněním – spíše v pozici rozvojové země. Bohužel, ani ze strany pořadatele a velkých evropských zemí není znát příliš vůle tuto situaci trochu vylepšit.
