Po poměrně vyrovnaném začátku soutěže se v druhé polovině 64. Berlinale objevily filmy, o jejichž právu na zařazení do festivalového klání trochu panují pochyby.
Přítomnost argentinského snímku Historie strachu patrně ospravedlňuje fakt, že jde o hranou prvotinu režiséra, který slavil festivalové úspěchy se svými krátkými díly. Brazilská Praia Do Futuro se zase odehrává z valné části v Berlíně, proslulém svou vstřícností k tématu homosexuality.
Značné rozpaky budí hlavně čínské filmy a z nich především Slepý masér, protože záměr zachytit svět nevidomých je nepochybně ušlechtilý, ale vše nazírá optikou režimu.
Zatím se tedy nadále za nejlepší tituly soutěže pokládají britský ’71, popisující tento rok ve víru právě vrcholícího konfliktu v Severním Irsku, německá Křížová cesta, zachycující život čtrnáctileté dívky žijící s ortodoxně katolickou matkou. Dobře se uvedl i další německý film Milované sestry, který popisuje milostné vzplanutí básníka Friedricha Schillera ke dvěma ženám.
Miláčky publika i značné části kritiky se stali Stellan Skarsgard a Hans Petter Moland, hlavní představitel a režisér snímku Pořadí zesnulých, který obsahuje pořádnou dávku takřka tarantinovského černého humoru. Jak se dalo čekat, dílo francouzského klasika Alaina Resnaise Milovat, pít a zpívat oslovilo zejména jeho skalní příznivce.
Zatímco Aloft, velmi očekávaná novinka peruánské režisérky Claudie Llosy, vítězky Berlinale z roku 2009, sice zaslouží obdiv za osobité pojetí značně komplikovaného příběhu matky a syna, ale až přílišnou rafinovaností stylu znesnadňuje výklad a hlavně věrohodnost charakterů.
Těžko předvídat, jaké šance má u poroty dosud nejuznávanější trojlístek děl, kam vedle ’71 a Křížové cesty spadá také úvodní Grandhotel Budapešť. Překvapení může přijít ještě v pátek, ceny v čele se Zlatým medvědem se rozdílejí v sobotu, nicméně festival oficiálně končí až v neděli.
