Berlínská galerie otevřená před třemi lety v bývalém Hamburském nádraží má konečně svou Senzaci. Mladí britští umělci ze Saatchiho sbírky, jejichž díla před rokem vyprovokovala bouři nevole v důstojné Královské akademii umění v Londýně, sklízejí nyní v Berlíně zaslouženou pozornost, i když protesty zřejmě nepředstihnou sílu povyku z ostrovní metropole. Lze se přesvědčit i osobně v Berlíně je výstava otevřena do konce ledna 1999.
POVĚST NADE VŠE
Snad žádná z událostí na světové výtvarné scéně posledních deseti let nebyla tak pečlivě promyšlena a strategicky ošetřena jako nástup mladého britského umění koncem osmdesátých let, s nímž je spojena tvůrčí dráha většiny autorů představovaných výstavou s jednoznačným názvem Senzace. Co na tom, že většina umělců má skutečný talent i nápady a že jejich práce patří k tomu nejzajímavějšímu, co ostrovní scéna nabízí. Diváky zajímá především pověst. Přestože většina vystavených děl byla k vidění snad po celém světě už před několika lety a jejich reprodukce byly dostupné v nejrůznějších uměleckých časopisech, teprve reklama a správné umístění výstavy přinesly skandál a do Královské akademie umění, která poslední roky působila ospalým dojmem a potřebovala i finanční injekci, přitáhly na tři sta padesát tisíc platících návštěvníků. Divoké večírky, drogy, excesy, touha stát se slavným či deprese a frustrace, jež stály někde na začátku britské vlny a souvisí s řadou vystavených děl, přitom jen málokomu přijdou na mysl. Senzace v Hamburském nádraží působí především jako samozřejmá muzeální záležitost a některá díla - jako je stan Tracey Eminové, do nějž autorka všila a vlepila jména všech svých milenek a milenců - tady dokonce ztrácejí svůj původní syrový účinek. Instalace je dokonale chladná a esteticky co nejvybroušenější. Díla pověšená či umístěná v odstupech tak, aby vynikly především jejich formální kvality a práce se vzájemně nepopíraly, vypadají, jako by jejich autoři od počátku mysleli na dokonalý muzejní prostor.
VÝZNAM ROZŘEZANÉ KRÁVY
Rezignujeme-li na cestu za skandálem, zbývají ještě drobná dodatečná zjištění a otázky. Například teprve tady vystoupí do popředí souvislost některých šokujících prací (figuríny představující srostlá děvčátka s vagínami místo úst a penisem místo nosu) a imaginace bratří Chapmanů s viktoriánskou dobou a s prerafaelity. U obrazů Jenny Savilleové nelze nemyslet na lekci drastické figurace, již evropskému malířství udělil jiný Brit - Francis Bacon. A dokonale provedené naturalistické sochy Rona Muecka, jež jsme třeba i znali z reprodukcí, překvapují především měřítkem: nahá ležící figura starého muže, již umělec vytvořil podle svého mrtvého otce, je podivuhodně malá, ale o to působivější, zatímco mohutný portrét mladého muže je desetkrát větší než skutečný obličej. Od Damiena Hirsta, který se proslavil bezpříkladnou brutalitou svých děl, jsou zde k vidění rozřezané krávy naložené do formaldehydu v průhledných "akváriích". Zvířecí mrtvoly jsou působivé samy o sobě, avšak smysl tohoto díla zakládá princip, jak s nimi autor naložil: hranoly parafrázují základní prvky minimalismu a také seriální řazení jednotlivých řezů zvířecími těly ironizuje konstruktivní postupy. Dílo není o to méně brutální, ale může vyznít také coby sofistikovaný výsměch umění jako instituci. Na berlínské Senzaci nepůsobí ani moment překvapení, ani drama kontextu. Na drasticky sexuálních až pornografických objektech Sarah Lucasové pohlaví, v něž se proměňuje starý kebab či okurka se dvěma pomeranči - však dokonale neutrální prostor umožní obdivovat především důslednost metafory a její formálně precizní provedení. Na toho, kdo přišel za uměním náhodou nebo díky informacím o míře otevřenosti a drastičnosti některých prací, jež organizovaně pronikla i do médií, může expozice působit jako zjevení. Senzace je však "jenom" perfektně produkovanou a dokonale nainstalovanou výstavou části soukromé sbírky finančního magnáta a mecenáše, jenž si umí právě uměním udělat reklamu. Na to potřebuje nejen muzea, marketing, ale koneckonců také umělce. A na ně má Saatchi nos - což potvrzuje i fakt, že už čtvrtým z vystavených autorů, který dostal prestižní Turnerovu cenu, se letos stal Chris Ofilli.
POVĚST NADE VŠE
Snad žádná z událostí na světové výtvarné scéně posledních deseti let nebyla tak pečlivě promyšlena a strategicky ošetřena jako nástup mladého britského umění koncem osmdesátých let, s nímž je spojena tvůrčí dráha většiny autorů představovaných výstavou s jednoznačným názvem Senzace. Co na tom, že většina umělců má skutečný talent i nápady a že jejich práce patří k tomu nejzajímavějšímu, co ostrovní scéna nabízí. Diváky zajímá především pověst. Přestože většina vystavených děl byla k vidění snad po celém světě už před několika lety a jejich reprodukce byly dostupné v nejrůznějších uměleckých časopisech, teprve reklama a správné umístění výstavy přinesly skandál a do Královské akademie umění, která poslední roky působila ospalým dojmem a potřebovala i finanční injekci, přitáhly na tři sta padesát tisíc platících návštěvníků. Divoké večírky, drogy, excesy, touha stát se slavným či deprese a frustrace, jež stály někde na začátku britské vlny a souvisí s řadou vystavených děl, přitom jen málokomu přijdou na mysl. Senzace v Hamburském nádraží působí především jako samozřejmá muzeální záležitost a některá díla - jako je stan Tracey Eminové, do nějž autorka všila a vlepila jména všech svých milenek a milenců - tady dokonce ztrácejí svůj původní syrový účinek. Instalace je dokonale chladná a esteticky co nejvybroušenější. Díla pověšená či umístěná v odstupech tak, aby vynikly především jejich formální kvality a práce se vzájemně nepopíraly, vypadají, jako by jejich autoři od počátku mysleli na dokonalý muzejní prostor.
VÝZNAM ROZŘEZANÉ KRÁVY
Rezignujeme-li na cestu za skandálem, zbývají ještě drobná dodatečná zjištění a otázky. Například teprve tady vystoupí do popředí souvislost některých šokujících prací (figuríny představující srostlá děvčátka s vagínami místo úst a penisem místo nosu) a imaginace bratří Chapmanů s viktoriánskou dobou a s prerafaelity. U obrazů Jenny Savilleové nelze nemyslet na lekci drastické figurace, již evropskému malířství udělil jiný Brit - Francis Bacon. A dokonale provedené naturalistické sochy Rona Muecka, jež jsme třeba i znali z reprodukcí, překvapují především měřítkem: nahá ležící figura starého muže, již umělec vytvořil podle svého mrtvého otce, je podivuhodně malá, ale o to působivější, zatímco mohutný portrét mladého muže je desetkrát větší než skutečný obličej. Od Damiena Hirsta, který se proslavil bezpříkladnou brutalitou svých děl, jsou zde k vidění rozřezané krávy naložené do formaldehydu v průhledných "akváriích". Zvířecí mrtvoly jsou působivé samy o sobě, avšak smysl tohoto díla zakládá princip, jak s nimi autor naložil: hranoly parafrázují základní prvky minimalismu a také seriální řazení jednotlivých řezů zvířecími těly ironizuje konstruktivní postupy. Dílo není o to méně brutální, ale může vyznít také coby sofistikovaný výsměch umění jako instituci. Na berlínské Senzaci nepůsobí ani moment překvapení, ani drama kontextu. Na drasticky sexuálních až pornografických objektech Sarah Lucasové pohlaví, v něž se proměňuje starý kebab či okurka se dvěma pomeranči - však dokonale neutrální prostor umožní obdivovat především důslednost metafory a její formálně precizní provedení. Na toho, kdo přišel za uměním náhodou nebo díky informacím o míře otevřenosti a drastičnosti některých prací, jež organizovaně pronikla i do médií, může expozice působit jako zjevení. Senzace je však "jenom" perfektně produkovanou a dokonale nainstalovanou výstavou části soukromé sbírky finančního magnáta a mecenáše, jenž si umí právě uměním udělat reklamu. Na to potřebuje nejen muzea, marketing, ale koneckonců také umělce. A na ně má Saatchi nos - což potvrzuje i fakt, že už čtvrtým z vystavených autorů, který dostal prestižní Turnerovu cenu, se letos stal Chris Ofilli.
 Muž s pistolí |
 Jake a Dinos Chapmannovi - Skupina dívek |
 Obraz Chrise Ofilliho, laureáta Turnerovy ceny |
 Jake a Dinos Chapmannovi - figuina muže |
 Jake a Dinos Champannovi - figurina muže na vysoké stoličce |
|
