RECENZE: Berenika Kohoutová je na albu Holka roku vtipná a nenucená

Oražené holky jsou momentálně v kursu, čehož si je vědoma i zpěvačka a herečka Berenika Kohoutová. Z jejího spojení se skladatelem a producentem Jiřím Burianem vzešla slušná popová deska, která snese opakovaný poslech.

Zkušenost praví, střežme se alb zpívajících hereček. Odstrašujícím příkladem, jak podobné počiny taky mohou dopadnout, jsou třeba Písničky pro pátera Knoxe od Zlaty Adamovské nebo jakýkoliv výlisek Kateřiny Brožové. Připomeňme například lascivně nazvanou desku Ráda se svlíkám s mnohoznačně pojmenovanými skladbami Až opadnou líčidla z mých řas nebo Koupu se v náladách.

Takovéhle hrůzy už tuzemská hudební scéna naštěstí negeneruje, přesto je tu z nedávné doby pár pokusů, které vzbuzují přinejmenším rozpaky. Obavy se vznášely i nad aktuálním počinem Bereniky Kohoutové, známé kromě jiného z filmů Muži v naději, Můj vysvlečenej deník, seriálů Ulice, Soukromé pasti, Modrý kód nebo pořadu Tvoje tvář má známý hlas.

Dobrou zprávou však je, že coby producent a autor hudby se na její desce Holka roku podílel Jiří Burian, někdejší zpěvák kapely Southpaw, Kapitán Demo a vůbec člověk, který se vyzná v současných popových trendech. A na albu je to znát.

Každá písnička obsahuje nějaký fórek či nápad, který láká k opakovanému poslechu. Burian je muž na svém místě, dokáže napsat muziku přesně na míru. Ví, že Kohoutová není kdovíjaká zpěvačka, čili ji z pozice producenta netlačí do nesmyslně exaltovaných hlasových poloh, ale soustředí se na to podstatné. Tedy na její temperament a oraženost, díky níž jsou texty o vztahových lapáliích uvěřitelné.

Tu a tam se objeví pěkný vtip, občas to zaskřípe, ale minimálně první polovina desky je celkem v pohodě.Postupně však poněkud slábne, její hlas a projev není z těch, které by dokázaly udržet pozornost po celou hrací dobu, ani nosných motivů není tolik.

Probuzením z letargie by asi měla být skladba Dělám stojky, což je však možná největší kámen úrazu. Název evokuje zhudebněnou noční můru Jedu bomby od Bena Cristovaa a hudební, ale i textová náplň je jen o málo snesitelnější. Laciný devadesátkový europope, povstaň. Tu je tvůj revival. Chápu, že to má být párty trhák, tak trochu legrace ze sebe sama, ale poslouchat to opakovaně nelze. Zvlášť když píseň z dramaturgie alba trčí.

Holka roku

60 %

Berenika Kohoutová

Vynikne to zejména s úvodem následující Cesty, melancholické „kytarovky“, byť kytara v jejím zvuku nehraje hlavní roli. Ale kdo zná Burianovy hudební kořeny, je doma.

Holka roku rozhodně není albem roku. Není to ani nejlepší deska české zpívající herečky, která dosud vyšla. Ale ani nejhorší. Kohoutová a Burian natočili něco jako českou verzi Billie Eilish a dalších odrzlých zpěvaček, které stavějí na tom, že se s ničím nepářou, ale v jádru jsou to citlivé duše. Je to sice tak trochu odvozenina, ale vkus nijak zásadně neuráží a hlavně baví.