Hlavně se však Jan Švankmajer stal jednou z osobností, o něž projevili spontánní zájem italští studenti a mladí filmaři sdružení kolem avantgardního časopisu Filmaker's a pořádající - mimo oficiální program festivalu - besedy tvůrců s publikem. Třebaže středem pozornosti byl Otesánek, debata, jíž se zúčastnilo několik desítek mladých lidí, směřovala pochopitelně i k obecnějším otázkám Švankmajerovy tvorby. Všechny dotazy bez výjimky prozrazovaly znalost Švankmajerova díla a vztahy k surrealismu. Koneckonců přinejmenším dvě souborné retrospektivy, uspořádané v posledních letech v severoitalském Bergamu a Římě z iniciativy hostitelských organizací, svědčí o tom, že Jan Švankmajer je v Itálii dobře znám a ctěn.
Pohádka o Otesánkovi není sice součástí kulturního dědictví jiných evropských národů, nicméně bylo zřejmé, že obecenstvo vnímá, nakolik námět Otesánka vyrůstá ze starobylých mýtů o Adamovi a Evě či z autorského mýtu revolty proti přírodě. Padla i otázka mířená na vedení festivalu, proč vlastně není Otesánek v soutěži. "Nemyslím si, že je podstatné, jestli je film zařazen do soutěže ani jestli si odveze cenu z toho či z onoho festivalu," ulomil Jan Švankmajer hrot polemice. "Důležité je, jestli o něm budou lidé vědět i za pět či za deset let." Švankmajerův Otesánek, podstatně snáze komunikující s publikem než některé autorovy předchozí filmy, velmi pravděpodobně z filmové paměti nevymizí.
Totéž nelze říci o nejnovější komedii Woodyho Allena Fušeři. Ta byla rovněž uvedena mimo soutěž. Slavný Newyorčan se příběhem o zpackaném plánu přepadení banky a nečekaném legálním zbohatnutí mírně prostomyslných kandidátů zločinu vrací k sympaticky hravým komediím svých začátků. Jeho ambicí je tentokrát pouze a jen bavit, a to se mu výtečně daří. Což uvítali všichni diváci, ke konci festivalu už dost zmožení převážně depresivními obrazy světa, jež jim nabízí většina filmů festivalového programu, který skončí o tomto víkendu.