Benátkám vévodil Al Pacino

Hvězd filmového plátna se na Lidu od začátku 61. mezinárodního filmového festivalu Benátky střídá denně tolik, až nakonec novináři nevědí, o kom dřív psát. Pak se stane, že na tiskové konferenci ke Kupci benátskému, promítanému mimo soutěž, se palba otázek soustředí jenom na Al Pacina.

Vedle něhož přitom sedí nejen režisér Michael Radford, ale také vynikající herci Jeremy Irons, Joseph Fiennes a Lynn Collinsová.

Přitom nejen Al Pacino v roli Shylocka (původně nabídnuté Marlonu Brandovi), ale i tito tři herci zazářili v postavách Antonia, Bassania a Portie.

Jenomže ovace patřily především čtyřiašedesátiletému herci s italskými předky, který vskutku dokázal obohatit slavnou shakespearovskou postavu o nové rysy, aniž se její interpretace vzdálila od klasické předlohy.

Dalším miláčkem publika se stal o tři desítky mladší španělský Al Pacinův kolega Javier Bardem. Po projekci soutěžního filmu Alejandra Amenábara Moře v nitru nezůstalo takříkajíc jedno oko suché.

Jak také nebýt dojat, když film líčí skutečný příběh Ramóna Sampedra, který v pětadvaceti letech po nešťastném skoku do vody kompletně ochrnul, a poněvadž neztratil schopnost jasného myšlení, odmítal život v tak ponižujících podmínkách a bojoval za své právo na důstojnou smrt.

Skutečnému Ramónovi se podařilo prosadit si asistovanou sebevraždu teprve po třiceti letech, Javier Bardem musel tedy denně v maskérně podstupovat proměnu zdravého černovlasého třicátníka na padesátníka obcujícího se smrtí.

Jediné, čím mohl vyjádřit své herecké umění, byl pohled očí a štětec v ústech, jímž skutečný Ramón psal své básně. Jakkoliv je příběh bohužel pro tolik lidí aktuální, přece jen se nelze ubránit pocitu, že tvůrce i herec se do jeho efektního zpracování pustili s vervou svého mládí, jež pro ně hranici smrti odsouvá do nedohledna.

Nelze si přitom nevzpomenout, s jakou moudrostí a trpkým humorem dovedl o obdobném tématu vyprávět Denys Arcand ve své Invazi barbarů.

Velmi zajímavý soutěžní film připutoval z Číny: jeho tvůrce Jia Zhang Ke (narozen 1970) ho nazval Svět. Jde o metaforu globalizující se Číny: příběh dívky Tao a jejích mladých kolegyň je zasazen do jakéhosi virtuálního lunaparku, kde v části hlavního města lze projít všemi zvláštnostmi celého světa. Kousek od egyptských pyramid stojí chrám svatého Petra, opodál Eifellova věž, a najdeme tu dokonce obě věže newyorského obchodního centra, k nimž se váže cynická hláška "oni už je nemají, ale tady jsou pořád".

Půvabná a lehkomyslná Tao pracuje spolu s ostatními dívkami pro jakousi agenturu, jež pro turisty vdechuje památkám život. Dívky tančí a zpívají, mění kostýmy, ale jejich život plyne stále stejně v uzavřeném prostoru parku, jednotvárně a beze smyslu.

Pozoruhodné je, že tento film je prvním režisérovým dílem, jež se mu podařilo prosadit, protože všechna předchozí zakázala cenzura.

Filmů je až přespříliš, navíc přibyla ještě nová sekce (Dny autorů), která má být paralelou canneské Quinzaine des réalisateurs. Dva neduhy benátského festivalu, které vždy ztrpčovaly život festivalovým pěšákům, mají letos ještě větší razanci: zoufale chybějí toalety a program byl spočítán tak špatně, že každý film začíná se zpožděním, jež ve večerních hodinách dosáhne až padesáti minut.

Hvězda filmového plátna Al Pacino se zúčastnil 61. mezinárodního filmového festivalu v Benátkách.