Africké umění - Sbírka Reinera Kreissla v Letohrádku královny Anny aneb Není amatérismus jako amatérismus

Všem milovníkům afrického umění vřele doporučují jít se podívat na cenný dar pana Kreissla na Pražském Hradě – stojí rozhodně za vidění. Všechny ty, kdo o africkém umění nic nevědí, nebo je chtějí ukázat dětem, důrazně varuji – nechoďte na tuto výstavu, byli byste zmateni. Netrpím schizofrenií, tedy rozštěpením osobnosti (pokud je mi známo), takže musím vysvětlit, proč jednu a tutéž expozici někomu doporučuji a jiného varuji. Pan Reiner Kreissl, jak na výstavě na videu sám vysvětluje, sbírá africké umění od začátku šedesátých let, nejprve v Evropě od obchodníků, pak i v dalších světadílech, na akcích a od sedmdesátých let i v Africe samé. Je sběratelem zaníceným, jezdí po výstavách, kupuje si knihy a o africkém umění toho ví velmi mnoho. Místy jsem měl sice pocit, že shody mezi kusy s galerií a exponáty jeho sbírky nejsou ani tak dány tím, že by pocházely „z ruky stejného mistra“, ale tím, že se skutečný autor inspiroval stejnou reprodukcí, ale budiž. Nicméně pan Kreissl byl a je, jak se domnívám, především amatérem, tedy nikoli člověkem, který by předmět své záliby vědecky zkoumal. Na tom není nic špatného – ostatně i tato kritika je psána člověkem, který s africkým uměním od dětství vyrůstal, má je rád, jezdí po výstavách, má o něm spoustu monografií, ale není profesionál. Taky, bohužel, nemám takové finanční zdroje jako pan Kreissl a navíc - moje manželka by mi netrpěla zaplnit byt tak, jak bych si přál. Aby tedy bylo jasno – sběratelů amatérů si velice vážím, domnívám se, že mají významné místo na světě a mnohdy nalézáme nebo uchováváme i věci, které profesionálové - dočasně, jak jsme přesvědčeni- nedoceňují. Amatér je člověk, který něco miluje a tento vztah se do jeho sbírky vždy promítá. Od amatérů ovšem odlišuji obchodníky (jsou osoby, ,které jsou obojím, ale ti nebývají nejšťastnější) a pak profesionály – kunsthistoriky, nebo osoby, které se v profesionály vypracují, ač začali jako amatéři. Dá to ale moc práce a studia. Vzít amatérskou sbírku a tak jak je ji nacpat (místy skoro doslova, co se objemu týče) do vitrín, toho si ale v tomto století vážit nemohu. Mám přitom pocit, že právě toto pan doktor Kesner coby kurátor výstavy udělal. Replikoval tak ducha vitrín kunstkomor, což bylo v pořádku na výstavě Doba Rudolfa II (kde to ale bylo vysvětleno), ale není to možné dnes. V dodatečném vysvětlujícím textu sice uvádí, že měl na přípravu pouhých 5 měsíců, ale u významné výstavy to nemůže být argument. Oceňuji ovšem, že v tomto textu pan doktor chlapsky na sebe bere odpovědnost za expozici a nevymlouvá se. Souhlasím s ním, že laikům neřekne mnoho, že kmen XXX se také někde označuje YYY a že žije v povodí řeky ZZZ. Je jistě možné tyto odbornosti shrnout do katalogu a nezatěžovat takto expozici, zvláště, pokud se chce, jak tvrdí, soustředit na emocionální zážitek, který poskytuje. Bohužel podrobnosti nejsou ani v katalogu (za 590 Kč tak získáte fotografie exponátů a suché popisky, za které jste zaplatili 100 Kč vstupného, navíc jsou tu snad, nemýlím-li se, jen rozměry plastik), což je u stálé expozice prostě neomluvitelné. Nejde o to návštěvníka zahltit spoustou textových informací, ale dát mu alespoň informace základní (mapa Afriky ve 2. Patře je špatně, měla by být na začátku), či dát mu „návod“ k vnímání výstavy. Navíc tady se projevuje tradiční pohrdání návštěvníkem pod heslem „co návštěvník, to blbec“, čímž se podstatně odlišujeme od té Evropy, do níž chceme vstoupit. Emocionální zážitek výstava jistě poskytuje, protože to si africké plastiky vynutí, ale získáte jej díky panu Kreisslovi a jeho exponátům, podle mého navzdory kurátorovi výstavy. Srovnám-li to s loňskou výstavičkou (to znamená malou plochou- dvě místnosti – vůbec ne malou duchovním rozměrem) kmene lidožroutů v Náprstkově muzeu, nesahá jí tato expozice ani po kotníky. Tam emocionálně působily nejen holé exponáty, ale jejich zasazení do expozice, pár kusů bambusů a rohoží, kamínky, obilí apod., pásek se zvuky ptactva, hovory a zpěvy. Bylo to tak sugestivní a emocionální, že i 14letý pubescent, který je jinak povznesen nad mnohé, tam popocházel přes 15 minut a pak si psal pocity doma do deníku. A byly tam i podrobnější popisky a přečetl si je. Nevyčítám panu Kreisslovi, že v jeho sbírce jsou většinou plastiky relativně mladé, protože sehnat masky z počátku dvacátého století je věc štěstí, nebo velkých peněz. Ostatně i nové masky jsou v řadě případů velmi cenné, opakují staré motivy, variují a pozměňují je, jsou tak pro člověka, který „klasiku“ trochu zná, nesmírně zajímavé. Vadí mi, že jsou tu místy i věci trochu nebo hodně turistické, ale opět – to není vina sběratele amatéra, to je vina kurátora výstavy – tedy ne, že tu jsou, ale to, že nejsou dány do souvislostí. Nevadí mi, že jsou tu nové africké plastiky (dvě jsou podle mne moderní - jedno Makondé a jedna buvolí hlava, jiné, které pracují s evropským stylem zobrazení tváře), ale vadí mi, že na to nikdo návštěvníka neupozorní. Loni jsem viděl v Londýně nádhernou expozici afrického umění, kde byly staré kusy společně s naprosto novými (tady se mírně plete pan Kandert z Náprstkova muzea ve své jinak velmi pěkné, byť ještě více „velmi opatrné“ recenzi - i velká muzea sbírají „novou Afriku“), ale bylo ukázáno, co je co, a co se z čeho inspiruje, jak se někde tradice zachovává, jinde vědomě nebo nevědomě porušuje a mění. Je v pořádku, že pan Kreissl na videu jásá nad tím, že má „předkubistické“ africké umění, ale je smutné, jestliže na výstavě není ani zmínka o Slečnách z Avignonu a vlivu afrického umění na Picassa. Minulý týden jsem viděl v Dijonu společně vystavené africké plastiky a užité umění spolu s kubisty. Bez vysvětlení, takhle už nebylo nutné. Je prostě zločin, že v zemi, kde máme v Náprstkově muzeu sbírky afrického umění na úrovni francouzských, vatikánských i britských (ne asi co do počtu, ale co do kvality ano), vybudujeme stálou expozici afrického umění, která je prostě ignoruje, neuká