Existují výjimky, kdy recenze potřebuje pár životopisných faktů. Tady jsou. Roku 2001 utrpěl Jean-Paul Belmondo mozkovou příhodu a šest dnů byl v kritickém stavu. Ale už rok poté se oženil, za další rok se mu narodila dcera a loni ve svých pětasedmdesáti letech natočil Muže a jeho psa – žádnou lehkou oddechovku, nýbrž drama, v němž hraje starce bez domova a přátel, spějícího k sebevraždě.
Důstojný bezdomovec Věcná data vypovídají o hercově obdivuhodné nezdolnosti. A film sám přidá úlevu. Mohlo se stát, že Muž a pes bude jen soucitnou poctou a hercův výkon pouhým stínem někdejší Belmondovy jiskry – ale obavy se nenaplnily. Naopak, slavný veterán obklopený mladou a střední generací kolegů jí uštědřuje pádnou lekci z moderního herectví. Úsporný, střídmý, soustředěný; Belmondo všem kraluje.
Muž a jeho pes vznikl podle italského neorealistického snímku Umberto D., z nějž převzal titulní dvojici a základ příběhu. Ale netlačí tak silně na sociálně kritickou notu. Zatímco úředník v důchodu Umberto D. spadl na dno vinou státu, Belmondův penzista nosí povahu námořníka, jenž nikdy nemyslel na zítřek, a na ulici jej vyžene hlavně krach dávného vztahu.
Jeho neurčitost udávaná pouze v nejednoznačných náznacích filmu sluší; divák může, leč nemusí vyluštit, jaký cit kromě příbuzenských vazeb kdysi poutal hrdinu k ženě utíkající před vráskami do nového sňatku. V každém případě zbytky a poslední záchvěvy onoho "pravztahu" mají tichou jímavost a dráždí tajemstvím; snad si muž nějakou dávnou křivdou svůj dnešní drsný vyhazov trošku zavinil. O voříškovi nemluvě.
Úvodní scéna, v níž pes na kufru uprostřed kolejí štěká na svého pána stojícího před tunelem, je vlajkovou lodí filmu; k ní celé vyprávění směřuje a její vyvrcholení zařídí silné finále. Než se však dostane na práh sebezkázy, absolvuje Belmondův samotář řadu zkoušek.
Nejprve vyjde zkrvavený z brutálně účinné demonstrace za zvýšení penzí, do níž se přišli vyřádit mladí "bijci"; pak se zaplete do paralelních osudů v okolí včetně služky, k jejímuž těhotenství se nehlásí ani jeden ze dvou nápadníků. "Odložen" do nemocnice zažije smrt sršatého spolupacienta, zmíněnou čistě bez nátlaku, a po návratu domů najde ve svém pokoji řemeslníky, své věci v kufru – a pes zmizel.
To je jediný okamžik, kdy Belmondo pozvedne hlas; jinak dějem prochází zkázněný téměř k nepoznání, úsporný ve výrazu i v dialogu, a přitom pod vnější nezaujatostí je pořád znát mírný provokatér s lehce pobaveným pozorovatelským odstupem, ale také neporazitelnou lidskou důstojností. Belmondo ji svému hrdinovi dojemně uchovává i v bezdomoveckém období.
Přepjatost nezná
Režisér Francis Huster s filmovým tvarem nijak zvlášť nečaruje. Vypráví měkce a důvěrně, nespoléhá na velké efekty – s výjimkou hudby, jež na rozdíl od zdrženlivých obrazů útočí na emoce někdy až příliš.
Jindy film zrazují okatá klišé typu "nezištná chudá služka – krutá bohatá dáma" či odmlky, pauzy, nedořečené věty a symbolické promluvy coby drobné záchvaty "umění po francouzsku", jimž podléhají zejména lehce přepjaté herečky.
Ale Belmondo se k artistnímu melodramatu svést nenechá, ani když zažije nepříliš povzbudivá setkání s dávnými kamarády, ani když zkusí žebrotu. Režie mu pomáhá několika tvrdými scénami, počínaje psím útulkem a konče snahou darovat psa cizí holčičce.
Jejich drsnou slupkou sentiment jen těžko prorazí, hlavně když se Belmondo stále drží navenek zpříma – a přitom uvnitř rezignuje, vzdává se, vyhasíná. Což dělá opravdu skvěle až po zručně natočené dramatické finále, které alespoň jednu slzu vymáčkne i z nejotrlejšího diváka. Filmařsky představuje Muž a jeho pes solidní práci odpovídající šedesátiprocentnímu hodnocení. Ale královský Belmondo mu nejméně deset procent přidává.
Muž a jeho pes
Francie, režie F. Huster, hrají J.-P. Belmondo, M. von Sydow, T. Karyo, tit., 94 min.
Hodnocení MF DNES: 70 %
