Kniha je založena na archivu Seana O’Mahonyho, který od srpna 1963 do prosince 1969 vydával měsíčník The Beatles Book, jenž s posvěcením kapely a jejího manažera Briana Epsteina přinášel fanouškům exkluzivní materiály ze života čtveřice. Už po půl roce existence se dostal na náklad 330 tisíc kopií měsíčně, čímž zhruba třikrát přerostl obdobný časopis věnovaný Elvisovi.
A nedílnou součástí The Beatles Book byly fotografie, jejich autor Leslie Bryce měl ke kapele velmi nadstandardní přístup.
Najdeme tu proto spousty fotek Beatles v zákulisí koncertů i na pódiích z méně typických úhlů. Objevuje se tady štelování činelů, ladění kytar, potahování z cigaret za oponou. Tedy prostě všechny úkony, které sice úplně netvoří historii, ale hudebníci by bez nich nemohli fungovat.
Kapela si Bryceho pustila k tělu až tak, že se fanoušci můžou podívat, jak se jejich idoly převlékají nebo zkoušejí na televizní vystoupení v horkém Miami jen v trenýrkách. Nechybějí ani snímky, které vznikly během oficiálních focení, ale nakonec nenašly využití.
Obdobně cenné jsou záběry z nahrávacího studia. Ne že by snímky Beatles v Abbey Road dosud vůbec neexistovaly, ale málokdy ukazují kapelu přímo v tvůrčím procesu, aniž objektiv vůbec vnímá. Takových je zde naopak nepřeberně, především potom z období, kdy se kapela uzavřela do sebe, shodila uniformní obleky a pracovala na jedné z nejlepších desek historie, Sgt. Pepperovi.
Projet se ve Žluté ponorce
S Beatles jsou spojeny nejen ikonické obleky, ale i neméně proslavené nástroje. Fajnšmekři tu na vlastní oči objeví to, co se jinak dávno ví, tedy, že kapela ve studiu kvůli zvukové rozmanitosti využívala daleko více instrumentů. A stejně tak, že Paul McCartney sice všechny koncerty odehrál na legendární baskytaru Hofner, ale během posledního turné už s sebou jako náhradní nástroj vozil svého Rickenbackera. A takových drobností je v knize přehršel.
Jeden povzdech na závěr. Je velká škoda, že se knihu nepovedlo vydat už před rokem a půl (anglický originál vyšel „až“ loni v srpnu). Její součástí je totiž faksimile fanouškovského kalendáře pro rok 1964. A kromě ledna a února, který byl loni přestupný, a tehdy ne, sedí data loňského roku přesně na stejné dny v týdnu jako v roce 1964. Od loňského března tedy mohl kalendář příznivcům Beatles reálně posloužit.
A to by bylo s trochou nadsázky asi stejně skvělé jako projet se ve Žluté ponorce.
Podívejte se také na ukázky z filmu Eight Days a Week, který měl premiéru před měsícem (recenze zde):
