Jiří Anderle - Hostina (1987-8)

Jiří Anderle - Hostina (1987-8) | foto: REPRO: GHMP

Batrachomyomachia je poctivá výstava umělce s nepřehlédnutelným rukopisem

  • 0
V Domě U Kamenného zvonu má Jiří Anderle retrospektivní výstavu prací z let 1959–2009. Je to poctivá práce nepřehlédnutelného umělce. Málokterý český umělec totiž pracuje tak systematicky, sebevědomě, obsáhle, výstražně, přitom s tolika odkazy k literatuře, dějinám umění a jejich velikánům jako on.

Snad jako jediný český výtvarník vystavoval hned dvakrát v centrální expozici Benátského bienále (v letech 1982 a 1984), mnohokrát i v českém pavilonu, dostal několik cen, je zastoupen v bezpočtu sbírek institucionálních i soukromých. K divákovi promlouvají skrze jeho obrazy goyovské i archimboldovské variace, Beatrice z Dantovy Božské komedie, postavy ovlivněné Aboriginy, divadelní masky, bubeníci.

Na jeho pražské retrospektivní výstavě Batrachomyomachia pořádané Galerií hlavního města Prahy jsou k vidění cykly z šedesátých let i dílo z poslední dekády. Stále stejně naléhavé, stejně jinotajné jako krystalicky jasné.

Bubeníkův rytmus života

Jiří Anderle se narodil v roce 1936 v Pavlíkově u Rakovníka, kde dnes sídlí galerie nesoucí jeho jméno. Studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu a na Akademii výtvarných umění v Praze obor malířství a grafika. Mezi léty 1951 a 1961 hrával každý víkend s kapelou jako bubeník na vesnických zábavách a tancovačkách a před očima se mu odehrával svět tanečních fantazií, z něhož čerpá dodnes. „Kdybych mohl vrátit a znovu prožít nějaký čas, byl by to tento, kdy jsem zpoza bubnů sledoval tanec, v němž se zračil životní rytmus,“ říká Anderle.

Jiří Anderle: Krokodýl (2001)

Po absolutoriu nastoupil do Černého divadla Jiřího Srnce, se souborem se dostal do Austrálie, Afriky i Ameriky. Díky tomu se dostal do galerií po celém světě – zatím jako návštěvník, který poprvé na vlastní oči viděl Ernsta, Kleea, Picassa, v roce 1964 poprvé viděl i Benátské bienále, na němž měl za necelá dvě desetiletí vystavovat.

O tři roky později se účastnil, už jako respektovaný umělec, Mezinárodního bienále grafiky v Lublani, potom ve Spojených státech, na grafickém bienále v Krakově získal cenu, jel do Norimberku, kde byly jeho grafiky prezentovány v rámci výstavy k 500. výročí narození Albrechta Dürera. Zraje grafik, jehož dílo u nás nemá obdoby.

Batrachomyomachia je žabomyší válka, nesmyslný boj, v němž groteskní povahy svádějí bitvu metafor a náznaků. Odkazují k nesmyslnosti válek a sporů a skutečným lítým půtkám se tím vysmívají. V Anderleho obrazech se setkávají až švankmajerovské bytosti, vykloubené, vytržené ze sna, z přízračné fantazie a světa grotesky a paraboly.

Jiří Anderle - Maškarní (1962)

Cení zuby (Maškarní bál, 1962), požírají sami sebe (Žrout, 1978), lakotí (Carpe diem, carpe noctem, 1984), metamorfují (Bubeník, 1999), zhýrale konzumují (Požitkáři, 2008). Ale na retrospektivě najdeme i plátna ovlivněná biblickými výjevy (zejména působivou Variaci na Leonardovo téma Poslední večeře, 1993–1996) a až melancholicky poetické krajiny (Paměť krajiny, 2000).

U Zvonu je možné strávit odpoledne, dvě i tři a stále je co objevovat. Přestože je Anderle ve své tvorbě poměrně jasně „vystopovatelný“, je v každém cyklu nový a svůj. Maluje a kreslí „dialog s tím, jak jde život, dialog úsměvu se smutkem, skutečnosti se snem, světla s tmou, věcného realismu s imaginací, stáří s mládím, muže se ženou, smířlivosti s agresí, slabosti se silou, dialog základního motivu s variacemi, řeči s mlčením, klidu s neklidem, dialog toho, co v sobě nosíme, s okolním světem, malého gesta s nekonečnem,“ jak svoji práci sám výstižně charakterizoval.

Prostor plný pastí

Dům U Kamenného zvonu je honosný prostor, ale kurátorům výstavy i jejím architektům chystá mnoho pastí – počínaje historickými prvky v některých místnostech a konče členitostí prostoru na „pokojíčky“, z nichž každý musí mít vlastní dramaturgii, která však nenaruší celkovou koncepci výstavy složené do dvou (nebo i tří, pokud počítáme vstupní halu) pater.

Jiří Anderle: Svatý otec (1999)

Anderleho retrospektiva architekturu budovy využila téměř dokonale ve svůj prospěch – graduje v obou patrech, v tom prvním obrovským plátnem Tanec před modrou oblohou (2006) a sochařskou kompozicí sádrových plastik Lhostejnost (2009), ve druhém patře Otisky celebrit (2008), několikametrovým „plotem“ z lešenářských dřevěných podlážek se sádrovými otisky.

Batrachomyomachia. Žabomyší a jiné války
Dům u Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1. Výstava trvá do 4. října.
Hodnocení MF DNES: 90 %