Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Básnířka Waldmanová: Allen Ginsberg byl jako Sisyfos

  16:29aktualizováno  16:29
S Ginsbergem zakládala buddhistickou školu v Coloradu, teď se spisovatelka a aktivistka Anne Waldmanová angažuje třeba ve vzdělávání žen v Afghánistánu.

Americká básnířka Anne Waldmanová | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Hostem červnového Festivalu spisovatelů Praha byla také Anne Waldmanová (1945), americká básnířka, kulturní aktivistka, propagátorka feminismu a zastánkyně lidských práv a ochrany životního prostředí. Je autorkou více než čtyřiceti titulů, v češtině jí dosud vyšla jen jedna kniha: Žena v řeči bystrá: zaříkávadla a eseje v nakladatelství One Woman Press.

Allen Ginsberg vás nazýval svou duchovní manželkou. Jak byste popsala vy jeho?
Byl nesmírně velkomyslný, štědrý a inteligentní, zvědavý na svět i na jiné lidi. Věřil, že všechno je navzájem propojené – nejrůznější události i kultury. A měl v sobě kvality velvyslance a státníka, což u našich básníků není běžné. Ginsberg byl a je nenahraditelný i proto, že ať už cestoval kamkoli, přinášel s sebou na obě strany zprávy: když se roku 1965 vrátil z Prahy, dozvěděla jsem se o situaci v Československu víc než kdykoli předtím. A když jsem s ním pak navštívila Prahu v roce 1991, pamatuju si, jak jsem byla v letadle unavená, protože jsme právě absolvovali nabitý program v Berlíně, zatímco Allen vedle mě pilně psal volné pokračování kultovní básně Král majálesu. Chtěl ji prostě mít hotovou před přistáním jako uvítání.

Americká básnířka Anne WaldmanováV roce 1974 jste s Ginsbergem zakládala dosud úspěšně fungující Školu odhmotněné poetiky při buddhistické Naropa University v coloradském Boulderu. Kdy to rozhodnutí padlo?
Do Colorada nás tehdy pozval jeden tibetský buddhistický učitel na autorské čtení. A pak zničehonic podotkl, že by stálo za to založit školu – jakýsi stoletý projekt, který by přesáhl hranice našich životů. A nás dvou se rázem zmocnilo vzrušení. Zůstali jsme vzhůru celou noc a horečně jsme sestavovali seznam lidí, kteří by se podíleli na výuce, formulovali jsme naše cíle. V té chvíli a v následujících dnech jsme si byli nejblíž: neměli jsme sebemenší zkušenost s akademickými záležitostmi, neměli jsme peníze, neměli jsme stůl ani telefon…

Na Allena máte určitě spoustu vzpomínek. Která z těch posledních vám utkvěla v paměti?
Asi osm let předtím, než Allen zemřel, jsme spolu pobývali v jednom buddhistickém středisku. Bydleli jsme ve stanech, byl horký letní večer a na mohutném kopci se připravovalo ohniště. Allena trápil vysoký tlak a cukrovka a později zjistil, že má vážně nemocná játra, a tak jsem navrhla, že bychom radši měli jít spát. On se však rozhodl, že ten kopec zdolá, a to i s batohem, ve kterém si pořád nosil knihy a papíry s poznámkami. Připadal mi úplně jako Sisyfos. A uprostřed namáhavého výšlapu prohlásil, že mu to dodává energii.

Proslula jste také jako feministka. Beatnici však nebyli zrovna feministicky zaměření.
Sama patřím ke druhé beatnické generaci a nezastírám, že tvorba té první byla místy docela sexistická – ostatně i Allena jsem musela často napomínat, aby neříkal holky, ale ženy. Na druhé straně se však v posledních letech odvedlo kus kritické práce: pozornosti se dostalo také ženám celého období, které se spíše věnovaly intimnějším žánrům, zejména cestopisným deníkům a pamětem. Připomenu alespoň Joyce Johnsonovou, která si prošla dvouletým bouřlivým vztahem s Jackem Kerouakem, nebo Joanne Kygerovou, druhou ženu Garyho Snydera a autorku fascinujících črt o Japonsku a Indii, která však beatnickou nálepku vůbec nemá ráda. Všechny nejen zajímavě popisují své slavnější partnery, ale zároveň je přehodnocují. A mnoho jejich děl navíc dokáže stát úplně samostatně.

Poezie je zpravodajství

Anne Waldmanová

"Zvali jsme odborníky
třeba na Irák.
Přinejmenším jsme tak
zvýšili o jistých věcech
povědomí a navázali
s publikem dialog."

Čím jste ve vlastní tvorbě ovlivněna?
Co se týká hudby, tak některými indickými a egyptskými zpěvačkami, a pak samozřejmě ženskými interpretkami jazzu – jako byla Billie Holidayová. Z výtvarného umění na mě zase svými snovými představami výrazně působí surrealistky a co do životních příběhů všechny ženy, které se málem musely uchýlit do exilu, aby zjistily, kým doopravdy jsou. Ze spisovatelek sem v prvé řadě patří Gertrude Steinová, která dokázala s nevelkou slovní zásobou vyjádřit složité myšlenky, kterým navíc dodala rytmus. A bezesporu má beatnická předchůdkyně Diane di Prima. Když jsem se s ní coby sedmnáctiletá studentka setkala poprvé, navštívila jsem ji v pokoji newyorského hotelu Albert, kde s sebou kromě dítěte měla i malou buddhistickou svatyni a poznámkové sešity s kolážemi. Připadala mi jako orientální bohyně: s několika páry rukou, z nichž každá se zabývala jiným úkolem.

Spojené státy i Česko bezpochyby patří k té šťastnější části světa. Co tady podle vás zmůže běžný občan, pokud chce třeba zmírnit utrpení hladovějících žen a dětí v Africe?
Chápu, že si lidi stěžují, že netuší, kam mizí peníze na pomoc rozvojovému světu, a nehodlají krmit generály a vládnoucí garnitury. Existuje však řada důvěryhodných organizací, kterým lze přispívat. A bitev, v nichž se musíme angažovat, je řada: vzdělávání žen v Afghánistánu, vraždy a znásilňování v Dárfúru… Navíc mezi námi žijí jedinci, kteří mají tu odvahu a vypraví se pomáhat na místo, ale ani oni nemohou fungovat bez ostatních. Vystoupit někde z letadla a prohlásit, tady mě máte, je beznadějně naivní. Další věcí je pak vyjít do ulic. Spoluorganizovala jsem sérii událostí nazvaných Poezie je zpravodajství, na které jsme zvali aktivisty a odborníky třeba na Irák. Přinejmenším jsme tak zvýšili o jistých věcech povědomí a navázali s publikem dialog.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Mladík si svítí v domě rodičů ve venezuelském městě El Calvario, ve kterém byly...
RECENZE: Blackout je drtivý a nepříjemně věrohodný návod, jak zničit svět

Češi už jsou také na červené, stojí na 11. straně depresivního románu Marka Elsberga Blackout. To znamená, že jsme bez elektřiny. Jen krátce poté, co stejný...  celý článek

Frankurtskou radnici Römer během knižního veletrhu ozvláštnila světelná show...
KOMENTÁŘ: Letos ve stínu, za dva roky v Lipsku mají naše knihy šanci

Frankfurt (Od naší zpravodajky) Frankfurtský knižní veletrh, který v neděli skončil, vsadil letos na čtenářskou kartu – a jeho návštěvnost znovu vzrostla.  celý článek

Motiv z obalu českého vydání knihy Otrok
RECENZE: Otrok se podobá dílu Paula Coelha. Chybí mu humor

Jak moc jsme otroky vlastních negativních myšlenek, obav, problémů, křivd a provinění? Útlý bestseller Otrok spisovatele Ananda Dilvara nachází prostřednictvím...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.