Čím vás Sonnenschein zaujal?
Jeho osud představuje mikrokosmos dějin 20. století: prožil obě světové války, účastnil se různých revolucí a převratů, přežil Osvětim. Zemřel v komunistické věznici na Mírově, kde v té době společně seděli gestapáci, protektorátní vláda, vojáci ze západní a východní fronty, a stále přicházeli další... Na mírovském hřbitově pohřbil Huga jeho kamarád a spoluvězeň, anarchista a spisovatel Michal Mareš. Mne zaujal Sonkův smysl pro humor na hranici života a smrti. Například nacisty v protektorátní Praze mystifikoval informacemi o tajném sjezdu trockistů ve Švýcarsku a o jejich velkém vlivu v Rudé armádě. To byl jeho styl: lehkomyslně a se šarmem si pohrávat se smrtí. A také se ženami.
Pasujete ho na nejkrásnějšího muže rakousko-uherské armády...
Legenda praví, že v každém vídeňském okrsku měl mít dítě. Ženy ho obdarovávaly velikou přízní. Byl úspěšný jako takříkajíc "krátkodobý" svůdce, ale jeho šarm působil i dlouhodobě: jeho první žena, se kterou se rozešel během první světové války a nezachoval se k ní právě nejlépe, ho milovala celý život, starala se o něj, když se vrátil z Osvětimi, kde zahynula Sonkova druhá žena. Posílala mu balíčky do vězení. Psala žádosti o milost. Zdá se mi, že Sonka české literatuře, ke které měl velmi blízko, chtěl porozumět především prostřednictvím manželek a přítelkyň českých tvůrců. Vzpomínky Heleny Malířové a Boženy Neumannové to dokládají.
Oslovil vás více jeho život, nebo dílo?
Zdá se mi, že není příliš šťastné to v jeho případě oddělovat. Ale některé situace, v nichž se ocitl nebo je inscenoval, se mi zdají originálnější než jeho poezie. Sonkovy životní situace obstojí v konkurenci příběhů těch největších dobrodruhů minulého století. Jeho expresionistické básně z období první světové války patří k těm nejlepším v německé poezii. Některé přeložil Ludvík Kundera. Zbývající tvorba mi připadá rétorická, někdy patetická, ale vynoří se z ní občas skvostné obrazy.
Zvolil jste beletrizovanou formu. Nebyl jste někdy na pochybách, že v románu můžete autentický životní příběh zkreslit?
Kde končí autentický příběh a kde začíná fikce? Jde o velmi pohyblivou hranici. Biografický román je regulérní literární tvar. Autentický život můžete snadno zkreslit i ve sledu faktů, stačí střih, posun. Složitější pro mě bylo, že například žijí synové Huga Sonnenscheina. V této souvislosti jsem hodně uvažoval o tom, jestli mám právo "vstupovat" do některých Hugových myšlenek, snů, "rekonstruovat" některé události. Takto se dostáváte do života jiného člověka. O tom jsem hodně přemýšlel. Oddechl jsem si, když mi Sonkův syn Tomi, žijící v Izraeli, napsal, že se mu kniha líbí. To bylo pro mě velké ocenění a také úleva. Prostudoval jsem tisíce stran dokumentů. Všechny postavy, všechny situace v románu jsou pravděpodobné. Mimochodem: Hugo Sonnenschein se už po druhé stal "obětí" romanopisce. Sonka posloužil Ivanu Olbrachtovi jako předobraz k postavě Jana Veselého v Podivném přátelství herce Jesenia.
Kriticky se vyjadřujete o portrétu od Jürgena Serka, podle něhož byl Sonka odsouzen k dvacetiletému žaláři proto, že byl svědkem kolaborace Julia Fučíka. Proč?
Se Serkem souhlasím, že proces se Sonkou nebyl regulérní, například nebyli předvoláni svědci obhajoby. Nesouhlasím s ním v jednom bodě: že šlo o proces politicky zmanipulovaný. Sonka věděl o tom, že Fučík na gestapu promluvil. A o Fučíkově zradě píše v dopise Rudolfu Slánskému, na kterého se však obrátil až ve chvíli, kdy už byl obviněn z kolaborace. Tento dopis měl podle Serka vše rozhodnout: Sonka jako nepohodlný svědek musí být odstraněn.
Ale o Fučíkově chování na gestapu se přece už tehdy vědělo...
Samozřejmě. Například Riva Kriegelová, manželka Františka Kriegla, nedávno v televizním dokumentu řekla, že o tom v roce 1945 informovala funkcionáře KSČ. Sám Fučík o svém selhání napsal v Reportáži psané na oprátce. Jiná věc je, že ty pasáže byly z Reportáže vyškrtnuty a z Fučíka se udělal hrdina. Je nesmysl, aby Sonnenscheina odsoudili kvůli jedné větě o Fučíkovi. Navíc Serke cituje jen část té inkriminované pasáže. Knihu napsal ještě před rokem 1989 a správně odhadl, že zápletka s Fučíkem rozzuří předlistopadové vládce v Praze - podrážděně reagovalo Rudé právo a pracovníci Germanistického ústavu ČSAV napsali protestní petici. Tento názor na Serkeho konstrukci o důvodech Sonkova odsouzení nezastávám sám. Sdílel ho i historik František Janáček i současný sonnescheinovský badatel z Hamburku Dieter Wilde. Sonkovi při procesu jistě přitížil jeho dobrodružný život, jeho židovství, verše psané německy atd.
Byl podle vás Sonka konfidentem gestapa, za což byl v roce 1947 odsouzen? A pokud ne, proč jeho proces nebyl dodnes revidován?
Sonka si už před první světovou válkou tak trochu zahrával s tajnými službami. "Agentství" patřilo k běžnému životu anarchistů, revolucionářů. Byl to způsob získávání informací a zároveň tito agenti paralyzovali tajné služby tím, že jim podsouvali různé mystifikace. Tyto hry Sonka miloval. Už před druhou světovou válkou si ho nacisté zcela jistě všimli. Sonka podle mě kolaborantem v klasickém slova smyslu nebyl. Byl vyslýchán gestapem a bránil se. Hrál hru o život. Občas si něco vymyslel. Dělal se důležitým, aby přežil. Nacisté věděli o jeho korespondenci s Trockým a Trockij je velmi zajímal. K přežití Sonkovi pomohlo i velké kouzlo jeho osobnosti. Já osobně bych si nedovolil soudit nikoho, kdo byl v Osvětimi. Nyní jsem se dověděl, že Sonnenscheinova rodina chystá podání na revizi procesu. Jeho syn Ilja, který žije v Kanadě, už činí potřebné kroky. A určitě by bylo zajímavé vydat se do archivu KGB v Moskvě.
