A při jeho popisu je opravdu těžké zůstat ve věcné rovině. Na jevišti v operních představeních je Hampson velmi dobrý, ale do skutečné umělecké velikosti vyrůstá na koncertním pódiu. Jeho hlas je sice bohatý, ale není to dramatický baryton, jenž by obsáhl velké verdiovské či pucciniovské role. Ostatně Hampson je moudře nezpívá, ale o to soustavněji se věnuje právě komorní interpretaci. A v ní je zřejmě nejpozoruhodnějším zjevem své generace.
Výběr písní ze Schubertovy sbírky Schwanengesang a z Mahlerova cyklu Des Knaben Wunderhorn byl v Hampsonově podání skvělou ukázkou, jak najít ideální cestu pro přednes písní, a přitom nesklouznout ani k afektovaně opernímu, ani ke stroze akademickému extrému. Hampson je ponořen do interpretovaného světa, který se zrcadlí v každém hnutí jeho tváře, ale nikdy se neuchyluje k přehnaně patetickému projevu. Odpoután od dokonalé technické základny, dokáže čerpat z nepřeberné zásoby výrazových detailů, jemností, stínů, barev, protikladů, k čemuž mu pomáhá i suverénní dikce a dokonalá znalost němčiny; hovoří ostatně téměř jako rodilý Vídeňák. Posluchači dokáže sdělit přesně to, co mu sdělit chce. Od nejtišší myšlenky přes šibalský úsměv až po groteskní úšklebek - vše vyjádří přirozeně a sugestivně. Písně v jeho podání jsou doslova malé psychoanalýzy.
Jedna duše s americkým barytonistou je i jeho stálý spolupracovník, klavírista Wolfram Rieger. Jako před ním Dietrich Fischer-Dieskau, tak v současnosti Thomas Hampson určuje zase po svém - možná trošku jinak, ale neméně razantně - kritéria pro tento komorní žánr a pro písně Gustava Mahlera obzvlášť. Je dobře, že je vytyčil i v Praze.
Rozhovor s Thomasem Hampsonem
Žijeme příliš rychle, míní Hampson
Na pražském Žofíně v sobotu vystoupil na svém prvním pražském recitálu proslulý americký barytonista Thomas Hampson. Čtyřiačtyřicetiletý umělec je ve světě velmi populární, ačkoli nevystupuje na stadionech ani nezpívá s hvězdami pop-music jako jeho někteří kolegové. Tenhle takřka dvoumetrový temperamentní a zároveň noblesní intelektuál divákům rozkrývá křehký svět písňové lyriky, zejména Mahlera.
Co přivedlo zpěváka ze zcela odlišného kulturního prostředí k německým písním?
Vlastně ani nevím, bylo to tak od počátku mé dráhy. Německá řeč, německé básně pro mne byly vždy něčím zvláštním už na škole. Celý ten romantický svět se svými metaforami, symboly mi byl od počátku blízký. Nejen německý, ale i francouzský. Nějak jsem v něm našel sám sebe.
Máte ambici konkurovat legendárnímu písňovému interpretovi Dietriechu Fischeru-Dieskauovi, k němuž jste často uznale přirovnáván?
Takové srovnání je absurdní. On je král, já jsem možná malý princ v jeho říši. Fischer-Dieskau nás všechny ovlivnil a stále ovlivňuje. Vytvořil kritéria a ukázal, jak spojit intelekt s uměním. Nám nezbývá než převzít jeho dědictví a pokusit se vnést do něj vlastní ideje.
Třeba muzikály vás tedy nikdy nelákaly?
Miluji klasické americké muzikály ze čtyřicátých, padesátých let - jsou to báječná díla, některá jsem dokonce natočil ve studiu. S vystupováním na jevišti by to ale bylo obtížné, už kvůli termínovým kolizím.
Jak si představujete inteligentní popularizaci klasické a vůbec menšinové hudby?
Já si především myslím, že bychom neměli usilovat o popularizaci za každou cenu. Dobrá hudba je obrazem naší existence, našich myšlenek, instinktů, a to samo o sobě je ta nejlepší reklama. To, co si tenhle svět nemůže dovolit, je povrchnost - a my dnes žijeme ve velmi rychlém tempu, které k povrchnosti svádí. Lidé však musí mít možnost, aby o sobě mohli pomalu, obšírně přemýšlet. A o to usiluji. Každý ať si pak z klasického světa vezme, co si vzít může a co chce - ale rozhodně by k tomu neměl být nějak toporně nucen.
Už dva roky máte vlastní webovou stránku. Jste vyznavačem moderních technologií?
A jakým! Internet považuji za fascinující vynález, který nám otvírá neuvěřitelné možnosti. Je to zdroj informací a souvislostí, což prospívá i klasické hudbě. Samozřejmě má i svá nebezpečí, ale to vždy záleží na lidech. Pistole samy o sobě také nezabíjejí, to lidé s nimi zabíjejí. Internet rovněž není špatný, jen s ním někdy zacházejí špatní lidé.
Nehrozí, že jednou v budoucnosti budou diváci sedět doma a koncerty sledovat pouze na internetu?
Nemyslím. Podle mého názoru budou multimédia zajímavá právě tím, že daleko více začnou přivádět lidi do koncertních sálů nebo divadel, zkrátka tam, kde nějaký konkrétní člověk zpívá nebo hraje pro jiného konkrétního člověka. Jenom tak lze probudit a povzbudit fantazii. Skrze internet a multimédia obecně se tomuto zážitku můžeme jen přibližovat, ale nikdy to nebude náhrada za živoucí divadlo nebo koncert, prostě za skutečnou lidskou komunikaci.
Výběr písní ze Schubertovy sbírky Schwanengesang a z Mahlerova cyklu Des Knaben Wunderhorn byl v Hampsonově podání skvělou ukázkou, jak najít ideální cestu pro přednes písní, a přitom nesklouznout ani k afektovaně opernímu, ani ke stroze akademickému extrému. Hampson je ponořen do interpretovaného světa, který se zrcadlí v každém hnutí jeho tváře, ale nikdy se neuchyluje k přehnaně patetickému projevu. Odpoután od dokonalé technické základny, dokáže čerpat z nepřeberné zásoby výrazových detailů, jemností, stínů, barev, protikladů, k čemuž mu pomáhá i suverénní dikce a dokonalá znalost němčiny; hovoří ostatně téměř jako rodilý Vídeňák. Posluchači dokáže sdělit přesně to, co mu sdělit chce. Od nejtišší myšlenky přes šibalský úsměv až po groteskní úšklebek - vše vyjádří přirozeně a sugestivně. Písně v jeho podání jsou doslova malé psychoanalýzy.
Jedna duše s americkým barytonistou je i jeho stálý spolupracovník, klavírista Wolfram Rieger. Jako před ním Dietrich Fischer-Dieskau, tak v současnosti Thomas Hampson určuje zase po svém - možná trošku jinak, ale neméně razantně - kritéria pro tento komorní žánr a pro písně Gustava Mahlera obzvlášť. Je dobře, že je vytyčil i v Praze.
Rozhovor s Thomasem Hampsonem
Žijeme příliš rychle, míní Hampson
Na pražském Žofíně v sobotu vystoupil na svém prvním pražském recitálu proslulý americký barytonista Thomas Hampson. Čtyřiačtyřicetiletý umělec je ve světě velmi populární, ačkoli nevystupuje na stadionech ani nezpívá s hvězdami pop-music jako jeho někteří kolegové. Tenhle takřka dvoumetrový temperamentní a zároveň noblesní intelektuál divákům rozkrývá křehký svět písňové lyriky, zejména Mahlera.
Co přivedlo zpěváka ze zcela odlišného kulturního prostředí k německým písním?
Vlastně ani nevím, bylo to tak od počátku mé dráhy. Německá řeč, německé básně pro mne byly vždy něčím zvláštním už na škole. Celý ten romantický svět se svými metaforami, symboly mi byl od počátku blízký. Nejen německý, ale i francouzský. Nějak jsem v něm našel sám sebe.
Máte ambici konkurovat legendárnímu písňovému interpretovi Dietriechu Fischeru-Dieskauovi, k němuž jste často uznale přirovnáván?
Takové srovnání je absurdní. On je král, já jsem možná malý princ v jeho říši. Fischer-Dieskau nás všechny ovlivnil a stále ovlivňuje. Vytvořil kritéria a ukázal, jak spojit intelekt s uměním. Nám nezbývá než převzít jeho dědictví a pokusit se vnést do něj vlastní ideje.
Třeba muzikály vás tedy nikdy nelákaly?
Miluji klasické americké muzikály ze čtyřicátých, padesátých let - jsou to báječná díla, některá jsem dokonce natočil ve studiu. S vystupováním na jevišti by to ale bylo obtížné, už kvůli termínovým kolizím.
Jak si představujete inteligentní popularizaci klasické a vůbec menšinové hudby?
Já si především myslím, že bychom neměli usilovat o popularizaci za každou cenu. Dobrá hudba je obrazem naší existence, našich myšlenek, instinktů, a to samo o sobě je ta nejlepší reklama. To, co si tenhle svět nemůže dovolit, je povrchnost - a my dnes žijeme ve velmi rychlém tempu, které k povrchnosti svádí. Lidé však musí mít možnost, aby o sobě mohli pomalu, obšírně přemýšlet. A o to usiluji. Každý ať si pak z klasického světa vezme, co si vzít může a co chce - ale rozhodně by k tomu neměl být nějak toporně nucen.
Už dva roky máte vlastní webovou stránku. Jste vyznavačem moderních technologií?
A jakým! Internet považuji za fascinující vynález, který nám otvírá neuvěřitelné možnosti. Je to zdroj informací a souvislostí, což prospívá i klasické hudbě. Samozřejmě má i svá nebezpečí, ale to vždy záleží na lidech. Pistole samy o sobě také nezabíjejí, to lidé s nimi zabíjejí. Internet rovněž není špatný, jen s ním někdy zacházejí špatní lidé.
Nehrozí, že jednou v budoucnosti budou diváci sedět doma a koncerty sledovat pouze na internetu?
Nemyslím. Podle mého názoru budou multimédia zajímavá právě tím, že daleko více začnou přivádět lidi do koncertních sálů nebo divadel, zkrátka tam, kde nějaký konkrétní člověk zpívá nebo hraje pro jiného konkrétního člověka. Jenom tak lze probudit a povzbudit fantazii. Skrze internet a multimédia obecně se tomuto zážitku můžeme jen přibližovat, ale nikdy to nebude náhrada za živoucí divadlo nebo koncert, prostě za skutečnou lidskou komunikaci.
 Pětačtyřicetiletý Američan Thomas Hampson již sice v Čechách zpíval, ale na Žofíně měl českou recitálovou premiéru. Hampsona doprovázel německý klavírista Wolfram Rieger, s nímž pěvec pravidelně spolupracuje. |
 Pětačtyřicetiletý Američan Thomas Hampson již sice v Čechách zpíval, ale na Žofíně měl českou recitálovou premiéru. Hampsona doprovázel německý klavírista Wolfram Rieger, s nímž pěvec pravidelně spolupracuje. |
 Pětačtyřicetiletý Američan Thomas Hampson již sice v Čechách zpíval, ale na Žofíně měl českou recitálovou premiéru. Hampsona doprovázel německý klavírista Wolfram Rieger, s nímž pěvec pravidelně spolupracuje. |
