Ani po deseti letech v čele karlovarského festivalu nemá Bartoška dojem, že by pro něj byla tato práce rutinou. "Každý rok přicházejí nové filmy a noví lidé, takže o rutině nemůže být řeč," řekl.
I když přípravy na filmový festival provází jeho prezidenta po celý rok, nezanedbává ani herectví. "Cítím se jako Jekkyl a Hyde - dopoledne úředník, večer herec", prozradil Bartoška. "Snažím se zůstat víc hercem než úředníkem," dodal.
A co by si chtěl Bartoška vedle herectví a festivalového prezidentování ještě v životě vyzkoušet? "Rád bych se ocitl v pozici baťůřkáře se vším, co to obnáší, to znamená i s mladším tělem," zažertoval.
Jiří Bartoška patří k nejvýznamnějším českým hereckým a kulturně-politickým osobnostem. Absolvoval brněnskou JAMU, spoluzakládal Divadlo na provázku, odkud po dvou letech odešel společně s Karlem Heřmánkem a Pavlem Zedníčkem do ústeckého Činoherního studia.
Třináct let výrazně ovlivňoval tvář pražského Divadla Na zábradlí, v roce 1991 zakládal s kolegy Heřmánkem a Zedníčkem Divadlo Bez Zábradlí, kde tři roky působil.
Na stříbrném plátně debutoval v roce 1975 ve filmu Hřiště, o jeho popularitu mezi diváky se zasloužila “pravěká” trilogie Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu.
Během téměř pětadvaceti let u filmu natočil přes čtyři desítky titulů, také v devadesátých letech patří k obsazovaným filmovým hercům. Zahrál si ve filmech Krvavý román, Helimadoe (1993), Vášnivý polibek (1994), Má je pomsta, Poslední přesun (1995), Stůj, nebo se netrefím (1998), Je třeba zabít Sekala (1998), za kterého byl nominován na Českého lva v kategorii Mužský herecký výkon ve vedlejší roli.
Tuto trofej získal až o dva roky později za roli houslisty Samuela, jednoho z bratrů Silbersteinových ve filmu Všichni moji blízcí (1999), na kterém se podílel také jako koproducent.
Zatím poslední výraznou filmovou rolí se stal Stavros ve filmu George Agathonikiadise Podzimní návrat (2001). Snímek vypráví o na první pohled úspěšném zralém muži - Stavrosovi, který se po letech vrací do země a míst svého dětství. Byl jedním z více než tří tisíc řeckých dětí, které v květnu roku 1948 našly v bývalém Československu útočiště před občanskou válkou. Jeho cesta do Brna má i tentokrát ryze osobní důvod. Chce převézt ostatky svých prarodičů, kteří ho tu vychovali a v nucené emigraci zemřeli, do milovaného Řecka.
