Po vstupu do renesančního paláce, jenž působí spíše jako zámek, vítají příchozího monumentální sochy Matyáše Bernarda Brauna a Maxmiliána Brokoffa. Socha Venuše s Amorem, který má přes oči šátek, poukazuje na to, že láska dokáže být slepá.
Možná však upozorňuje návštěvníky, aby příliš neupínali zrak na necitlivě umístěná klimatizační zařízení v sálech či nevkusně vyhlížející osvětlení postavené bezprizorně do prostoru – mohli by se totiž ptát, kde udělali páni architekti chybu.
Protože nám však Amor ovázal šátek přes oči, můžeme se postupně ponořit do krásy a teatrálnosti předních barokních malířů, kteří působili v Čechách od konce 16. do konce 18. století.
Baroko v Čechách se rozpíná ve třech podlažích členitých prostor paláce a kromě sochařské a malířské kolekce je tu také k obdivu například nově zbudovaný kabinet kuriozit, přibližující zálibu mocipánů ve sběratelství umění.
Právě členitost paláce umožnila kurátorům barokních sbírek vytvořit intimní prostor mezi obrazy a návštěvníky, kteří se tak mohou nerušeně odevzdávat kráse obnažených žen či tajuplnosti divadelního nasvícení výjevů z mytologických a biblických scén.
Magická, až niterná atmosféra vládne v šeru grafického kabinetu. Sbírka obsahuje nejen barokní grafické listy a kresby, ale například i středověké barevné iluminace z Francie či Německa.
Umělecká díla na papíře bohužel mají tu nevýhodu, že jsou neobyčejně citlivá na světlo a vyžadují jisté klimatické podmínky, aby nepodlehly zkáze. Proto se Národní Galerie rozhodla přinášet zde krátkodobé výstavy, které slibuje každé tři měsíce obměňovat.
Rudolf coby Jupiter
Malířská kolekce se rozkládá ve dvou patrech spojených starým schodištěm s nepravidelnými schody. Začíná ve druhém patře sálem, který je věnovaný malířům dvora císaře Rudolfa II. – Hansi von Aachenovi a Bartoloměji Sprangerovi.
Rudolfinská část Schwarzenberského paláce je však velmi skromná, neboť většina děl visí v Obrazárně Pražského hradu. Přesto se tu najde nejeden "chef d’oeuvre".
Jedním z nich je Sprangerův obraz Epitaf, který si u malíře objednal zlatník Mikuláš Müller. Spranger v něm zpodobnil ve dvou plánech portrét zlatníkovy rodiny, sebe a esovitě stočenou figuru Krista s bílým praporem značícím vítězství života nad smrtí.
S Epitafem v duchu rudolfinského manýrismu, jenž se snažil co nejvíc zaplnit prostor, jako by na druhé straně "panelové" instalace polemizovalo Aachenovo Zvěstování Panně Marii se svou klidnější kompozicí trojúhelníkového typu.
Žádné z vystavených děl malířů, kteří působili na dvoře císaře Rudolfa II., ho nezobrazuje. Jeden alegorický výjev, který je jednou ze tří kopií ztraceného obrazu Bartoloměje Sprangera, zachycuje císaře alespoň jako nejvyššího boha Jupitera, jenž chrání umění před tureckými vojsky – tři ženy, symbolizující malířství, sochařství a architekturu, vynáší do bezpečí na Olymp.
Novinkou stálé expozice je mimo jiné již zmíněný kabinet kuriozit. Kurátoři se instalací snažili přiblížit charakter takzvaných kunstkomor, které byly populární v 16. a 17. století a kromě sbírek umění obsahovaly také různé předměty ze slonové kosti, ze zlata, z mramoru či z drahých kamenů.
Velká barokní trojice Jedním z monumentálních obrazů Karla Škréty je rodinný portrét jeho přítele a císařského řezače kamenů Dionýse Miseroniho. Řemeslo portrétovaného muže prozrazuje brusičská dílna, kterou Škréta umístil do pozadí obrazu. Zajímavostí tohoto obrazu je, že zobrazuje muže, který jako správce Rudolfovy kunstkomory byl nucen v roce 1648 vydat klíč švédským vojskům.
Škrétovy obrazy jsou také v prvním patře expozice v sále monumentální malby 17. a 18. století. Novinkou expozice je zde scéna ze hry Silvius a Dorinda pojednávající o lásce a tragédii. Novou panelovou instalaci má pak nejstarší Škrétův monumentální obraz představující scénu, ve které na koni přijíždí svatý Martin, oblečený do tehdy módního kostýmu s prostříhanými rukávci, a s žebrákem se dělí o svůj plášť.
Také významný Petr Brandl díky velké členitosti paláce získal vlastní sál. Nechybějí v něm originály tří slavných portrétů, jež jsou specifické zejména pro Brandlovu techniku nanášení pastózní až reliéfní malby na plátno. Při bližším pohledu je možné dokonce spatřit i otisky prstů, které vypovídají o tom, že Brandl dokonce malbu hnětl rukama.
Ve vzájemné konfrontaci jsou poprvé instalované portréty Petra Brandla a Jana Kupeckého, ve kterých je patrná snaha zachytit psychologii či niterní pocity zobrazovaných. Nejčastěji jde o autoportréty – je tu například jedna z posledních dochovaných Brandlových podobizen, na níž se umělec zobrazil nikoliv jako malíř, ale v domáckém oděvu s kožešinou.
O Brandlovi podnikateli, který se angažoval v dolech se zlatem ve Slaném u Prahy, pak vypovídá jeho další autoportrét, ve kterém malíř počítá na prstech – nejspíš nejen své výdělky, ale také dluhy: je o něm totiž mimo jiné známo, že žil velice hýřivým a bohémským životem.
Zatímco Brandl opustil svou ženu a tři děti, další z barokních velikánů Jan Kupecký byl spořádaný a milující manžel, kterého však jeho žena podváděla – alespoň to tvrdí archivní materiály. Kupecký se věnoval výhradně portrétní malbě a jeho vynikající obrazy udivují dodnes především smyslem pro detail. V expozici to návštěvník nejvíce ocení u portrétu zámožného muže oblečeného do šatů prošívaných zlatou nití a do kožešiny.
