RECENZE: Belleville ukazuje, jak zní prázdno v podání dobré zpěvačky

Z ryze popové scény Bára Basiková v posledních letech vlastně téměř vymizela. Účinkovala v muzikálech, na pódia se občas vrací s kapelou Precedens, ale poslední písničkovou desku Tak jinak vydala v roce 2001. Mezeru k novince vyplnily jen kompilace a reedice.

Basiková obal

Nové album Belleville vzniklo v trojčlenném týmu. Autorsky je dílem skladatele a hudebníka Václava Noida Bárty, se kterým Basiková spolupracovala v muzikálech, a textaře Jana Dvořáka. Ten psával hlavně pro Petra Muka a zpěvačka také podle svých vyjádření v tisku na svého již nežijícího kolegu při vzniku alba hodně myslela. Ostatně, závěrečná píseň P. M. je mu přímo věnována.

Souvislost mezi Mukovým a Basikové projevem je nepřeslechnutelná. Jejich základním vyjadřovacím prostředkem je klenutá kantiléna, na první poslech působivá, ale ukrývající několik pastí. Ne vždy se jich vyvaroval Muk a bohužel zaklaply i za Basikovou.

Belleville

50 %

Bára Basiková

vyd. Supraphon 2013

Nevadilo by snad ani, že se při delším poslechu kantilény oposlouchají a hlasové exhibice posluchači nakonec splynou v jedno. Samozřejmě to neplatí v případě, kdy je skladatel génius, schopný přijít s natolik výraznými melodiemi, že se navždy vryjí do posluchačovy mysli.

Ale to skutečně Bárta není. Jeho skladby jsou v tomto žánru jedna průměrnější než druhá. A nebýt výrazného zpěvu Basikové, byly by ještě horší.

Čtvrt století nazpátek

Václav Noid Bárta a Bára Basiková

Bártovým skladbám dvakrát neprospívá ani instrumentální ladění. Skladatel se totiž spolehl na vlastní klávesové, potažmo programátorské schopnosti. To, že Belleville je album syntetického popu, by samo o sobě nepřekáželo. Ostatně, někdejší Precedens, jehož tváří Basiková bývala, stál u nás u kořenů tohoto stylu. A "patron" alba Petr Muk se svým Oceánem byl jeho přímým otcem.

Jenomže to je řeč o hudbě staré čtvrt století. Bártova instrumentace zní, jako by se od té doby hudba neposunula ani o krůček. Což je zejména v práci s elektronikou hrubé nedopatření.

Vše, o čem byla řeč, se však stále ještě vejde do hodnotícího slova "průměr". Co padá pod něj, jsou bohužel texty Jana Dvořáka. S ohledem na zpěvaččin styl, a tím jsme u jeho další pasti, shromáždil málokdy slýchanou snůšku banalit, jejichž základním předpokladem byly zjevně dlouhé samohlásky, které by se daly natahovat ve vypjatých melodiích.

Smysl textů byl až druhotný a pseudopoetické obrazy, jimiž jsou zahlceny, připomínají nejméně inspirované chvilky Pavla Vrby.

Jediným, byť samozřejmě podstatným kladem alba je tedy nakonec zjištění, že Bára Basiková nezapomněla zpívat. Ještě kdyby tak měla co.