Když jsme spolu v březnu mluvili naposledy, byla ředitelka pražského Divadla Na Fidlovačce v bojovné náladě. Její scéna nedostala víceletý grant od magistrátu, čelila nařčení z dluhů a hrozilo, že bude muset po sedmnácti letech ukončit provoz (březnový rozhovor zde). Na výročí otevření divadla 28. října však Eliška Balzerová oznámila, že její scéna bude hrát dál. „Cítím se docela klidně, protože se objevili dva mecenáši, kteří chtějí divadlu finančně pomoci. Vše, co jsem si předsevzala, se tak podařilo splnit. Na jevišti zůstanu, ale umělecké vedení opouštím,“ říká.
Můžete odhalit konkrétní jména mecenášů?
Zatím ne, ještě to nemáme na papíře. Ale není to ani Andrej Babiš, ani Petr Kellner. Už jsem oba nové partnery seznámila s personálem v divadle. Dlouho sledovali naše úsilí a rozhodli se pomoci právě Fidlovačce. Nyní děláme kroky k profesionalizaci scény. Bude tady ekonomický ředitel, provozní ředitel, umělecký šéf. Jestli někdo do divadla vloží peníze, musí kontrolovat jejich tok.
Peníze od sponzorů tedy pokryjí provoz scény nezávisle na tom, zda dostanete jednoroční grant od pražského magistrátu?
Dosud ani nevíme, jestli a s jakým výsledkem se komise sešla a jak rada následně rozhodne. Divadlo se nedá zastavit ze dne na den. Loď pluje. A mimochodem, provoz divadla jsme po celou dobu pokrývali z vlastní činnosti. O grant jsme žádali pouze na umělecké projekty.
Máte už připravený dlouhodobější výhled pro scénu?
Průběžně jsem nezávisle na slibech připravovala dramaturgický plán na příští sezonu. Kdyby bylo nejhůř, chtěla jsem sehnat peníze na menší projekty. Připravila jsem takové tři balíčky možností další práce a ty jsem nyní spolupracovníkům předala. Musíme velice pečlivě zvažovat dramaturgii. Nemůžeme si dovolit dělat experimentální nebo alternativní divadlo, když musíme obsadit každý večer na velké i malé scéně téměř 700 sedadel. To si nemohou dovolit ani renomovaná divadla. Pro tak velké množství diváků musí být repertoár zábavný, ale na druhou stranu zase natolik kvalitní, aby byl pro soubor zajímavý.
Mezi dosud poslední premiéry Divadla na Fidlovačce patří Rok na vsi a Dohazovačka.
Shodneme se tedy na tom, že vámi zmíněné experimentální divadlo potřebuje granty víc než scéna, která hraje pro lidi?
Které divadlo nehraje pro lidi? Ukažte mi ho, ráda se půjdu podívat, pro koho tedy hraje, že si zasluhuje větší pozornost. My pokrýváme náklady ze tří čtvrtin. Na tu zbývající část, na uměleckou činnost, žádáme o grant.
Ale vy jste ryze komerční scéna...
Komerční jsou všechna divadla, která vybírají vstupné. To je stejné, jako se o nás neustále říká, že máme bulvární repertoár.
Divadlo je zřejmě dosud spojováno s érou, kdy byly komedie jeho hlavním tahákem.
Co je bulvárního na Čechovovi, Čapkovi, Shakespearovi? Co je bulvárního na nejlepších světových muzikálech, které jsme hráli téměř všechny? Hráli jsme Tyla, Drdu, hrajeme Nestroye, Mrštíky, Němcovou. Co je bulvárního na Thorntonu Wilderovi a jeho Dohazovačce, podle které vznikla Hello Dolly, kvalitní krásný text? Co je bulvárního na dramatizaci Babičky, kterou hrajeme i pro nejmenší děti a školy? Jedna z nich například vymyslela akci „S babičkou na Babičku“, protože dětem se naše představení velice líbí.
A může vaše současná produkce naplnit velký sál?
Musíme se snažit, jinak bychom nenaplnili grantové podmínky. Musíme udělat přes 280 představení za sezonu, uděláme jich 360. Musíme se zavázat, kolik zahrajeme inscenací, kolik bude představení, jakou musíme mít návštěvnost. Všechno jsme splňovali sedmnáct let, a až ten sedmnáctý rok se rozhodli, že nás zlikvidují. Bez varování a bez možnosti se odvolat.
Grantová komise argumentovala i tím, že musí kulturní scénu okysličit, aby se peníze dostaly také jinam. Že nemůže sedmnáct let podporovat pouze jednu scénu.
Myslíte tím, že podporovala celá léta jenom naši scénu? Kam jinam se peníze dostaly, když náš osud potkal i další pražská divadla? Říkáte okysličit. Já sama jsem navrhovala při jednání na magistrátu i v Praze 4, aby naši scénu vrátili mezi příspěvkové organizace, posadili sem svého manažera, udělali výběrové řízení, ale hlavně aby ji nenechali zase spadnout. Byla by škoda, když už se podařilo Fidlovačku zachránit z trosek, aby se zase zavřela. Dvacet pět let nebyla vůle ani schopnost pražská divadla transformovat, tak se hledá zástupný problém. Ale nenechám se napadat, že to děláme špatně. Fidlovačka tu pořád je a od příštího roku možná nabere nový vítr.
Na druhou stranu, nejste nyní díky tomu, že jste nedostali grant, v lepší situaci? Máte sponzory a nemusíte se na přidělené peníze ohlížet.
Možná to je ve vašich očích lepší, v mých ale ne. Myslím si, že by naše politická reprezentace měla o kulturu svých občanů pečovat. Děti ve školách nemají slovní zásobu, protože nečtou, a já si myslím, že divadlo by mohlo velmi pomoci. Babička má být vyškrtnuta ze seznamu povinné četby, protože to nikoho nebaví. Nám tady ale někdy děti při děkovačce dupou jak na koncertu Beatles, jak se jim to líbí. Inscenovali jsme naši dramatizaci výtvarně i hudebně tak, že to chápou i ty čtyřleté.
Poslední premiéra před vaším odchodem z vedení divadla se jmenuje Dokud se zpívá, ještě se nezavřelo. O čem to bude?
Pojmenovali jsme to tak s laskavým svolením Jarka Nohavici. Dokud člověk zpívá, žije. My ještě pořád zpíváme a děláme inscenaci takovou, co dům dal, protože už nám mnoho nezbývá. Nazvali jsme tu premiéru „zpěvoherna“. Budeme hrát, zpívat a číst českou klasiku.
Jméno svého nástupce teprve oznámíte, ale známá tvář vašeho kalibru to zřejmě nebude?
To nemusí být žádný kalibr, ten umělecký šéf tady bude prostě pracovat jako já. Mně taky dělalo velký problém se z hereckého světa přesunout na post administrativní pracovnice. I když se to jmenuje umělecké vedení, je to velmi těžká práce. Ráda ji přenechám někomu mladšímu.
Na druhou stranu musela divadlu vaše známá tvář při jednání pomáhat.
Já budu divadlu dál v tomto duchu pomáhat, bude-li to třeba, i v té vnější komunikaci. Zůstanu tady na jevišti a cesta, jak pomoci i jinak, už je dohodnuta. Přece jenom jsem tvůrčí člověk.
Začátkem roku jste prohlásila, že jste Fidlovačce obětovala většinu kariéry.
V tomto divadle jsem žila dvacet let. Když jsme ho zakládali, bylo mi tak nějak k padesátce, to jsou krásné roky, kdy si života můžete začít užívat. A já jsem tady trávila všechny volné chvíle. Neřekla jsem, že jsem obětovala celou hereckou kariéru. Když mne vyzvalo jiné divadlo ke spolupráci, vždycky jsem se omluvila. Vypadalo by to, že je na Fidlovačce něco v nepořádku a hledám něco jiného.
Šéfka divadlaEliška Balzerová (66) pochází ze Vsetína, v Brně absolvovala konzervatoř a katedry herectví a režie na JAMU. Hrála v Jihočeském divadle, Divadle na Vinohradech i Národním divadle. Proslavila se rolí v televizním seriálu Nemocnice na kraji města. Za postavu Vilmy ve filmu Ženy v pokušení dostala Českého lva. S Tomášem Töpferem se v polovině 90. let podílela na rekonstrukci Divadla Na Fidlovačce, kde se stala ředitelkou Nadace Fidlovačka. Po Töpferově odchodu divadlo vedla.  |
Odmítala jsem i práci ve filmu a televizi. Vždycky jsem se omlouvala, že můžu jenom v létě. Pak jsem tu ale celé léto seděla, protože jeden rok se opravovala a instalovala osvětlovací technika, další rok železná opona. Teď ale věřím, že si to všechno vynahradím. Starost o Fidlovačku ve mně radost z tvorby nezabila. To je pro mne podstatné. Bude se mi odtud lépe odcházet, když vím, že tu bude znít hudba a zpěv. Divadlo je strašně veselá instituce, když se daří. A já věřím, že se nám dařit bude.
Můžete srovnat dobu, kdy tu šéfoval Tomáš Töpfer a kdy jste divadlo vedla vy?
My jsme zpočátku měli jednu výhodu, byli jsme nově otevřené zrekonstruované divadlo, které někdo zachránil. Diváci se sem chodili podívat, na co přispěli, a byli zvědaví, co budeme dělat. Taxikáři se sem naučili jezdit, přejmenovala se zastávka. Soubor byl zkrátka nový.
Daniel Špinar, nový šéf činohry Národního divadla, nedávno řekl, že každá divadelní generace se po deseti letech vyčerpá. Že je potřeba změn ve vedení i v souboru. Nová krev, jak to nyní nazývají v Národním. Takže změna byla potřeba. Když jsem to divadlo po čtrnácti letech vzala do rukou, věděla jsem, že se něco musí stát. Publikum trochu zestárlo spolu s námi. Mým cílem bylo přivést do hlediště i mladší diváky a nabídnout jim zajímavé tituly, které budou hrát jejich vrstevníci. Aby bylo na co se dívat. Divadlo je od slova dívati se odvozeno, ne? Takže naše divadlo teď znovu začíná s novou krví v žilách.
