Z inscenace Česká baletní symfonie

Z inscenace Česká baletní symfonie | foto: Roman Sejkot

Baletní symfonie s odstíny smutku i radosti

Českou baletní symfonii „složila“ na hudbu předních českých skladatelů čtveřice našich choreografů: od těch, kteří se pohybují kousek za svou startovní čárou (Zuzana Šimáková), až po ty nejzkušenější (Jiří Kylián).

Program otevírá choreografie D. M. J. 1953–1977, kterou před třemi roky vytvořil v Brně Petr Zuska. Pro pražskou scénu ji sice musel upravit (chybí pianistka, která blíže určovala hlavní ženskou postavu), na jejím vyznění to však takřka nic neubralo. Zůstala sugestivní atmosféra i strohá symbolika.

Dílem prostupuje téma umírající dívky. Snad je to vzpomínka na milou, snad postupné podléhání démonu smrti. Každé obsazení vnáší trochu jiný odstín: u Alexandra Katsapova s Adélou Pollertovou a Jiřího Kodyma s Nikolou Márovou jde spíše o ztišenou vzpomínku, vztah mezi hostujícím Richardem Kročilem a Pavlou Hrubešovou je vyhrocenější.

Choreografie se táhle rozvíjí při largu z Dvořákovy Novosvětské, nervně pulzuje za tónů druhé věty 3. symfonie Bohuslava Martinů a rezignovaně uhasíná při Janáčkově skladbě Po zarostlém chodníčku. D. M. J. 1953–1977 není zahlcena pohybem, ale přirozeně „dýchá“ a je plná krásných scénických metafor, jako je bloudění mezi černými hranoly-katafalky nebo jejich dominový pád, odkazující na hroutící se život.

Nejsoučasnějším jazykem promluvil Tomáš Rychetský ve druhé části programu – Nevyřčeném tichu. Rychetský tíhne k výrazné výtvarné stylizaci. Pracuje se dvěma scénickými objekty: prosvětlovaným hranolem-lůžkem a jakousi vlnou, kolem nichž se soustřeďuje veškeré dění.

Klade důraz na práci se světlem (světelný designér Daniel Tesař), pracuje se stínohrou a s ostrými barevnými změnami. Více se mu to daří v dívčím duetu kolem mořské vlny nežli v sólu ženy, která řeší – zřejmě sebevražedné – dilema (výborná Zuzana Susová i alternující Klára Kutilová).

Po malém odlehčení, na oko efektním, ale na taneční nápady řidším kousku 6/2 člověka Zuzany Šimákové udělala příjemnou tečku za programem Sinfonietta Jiřího Kyliána. Tento taneční pastel stále okouzluje svou vzletností a energií.

Obtížnost a rychlé tempo choreografie zvládají tanečníci, zejména ve druhém obsazení, za cenu řady nepřesností. Vynikají však s kyliánovským stylem souznící individuality Tereza Podařilová, Michal Štípa nebo Klára Jelínková.

Dvořák, Martinů, Janáček, Smetana, Ševčík:
Česká baletní symfonie
Národní divadlo Praha. Choreografie: Petr Zuska, Tomáš Rychetský, Zuzana Šimáková, Jiří Kylián.
Délka 130 minut.

Hodnocení MF DNES: 80%