"Ondřeji, můžete to přeložit ?" ptá se Tracy Wrightová, která představení zahájila společně s Martinem Belangérem krátkým protestem proti kritikům a kritice obecně stejně jako proti překladům, které mnohdy nenapravitelně przní původní text.
Ondřej Hrab, ředitel Divadla Archa, na sebe vzal nelehký úkol - překládat z francouzštiny a angličtiny částečně improvizované repliky skupiny divokých mladých lidí, kteří si s pravidly nelámou hlavu, natož s tím, co by podle obecného úzu mělo představovat divadlo.
Nutno podotknout, že mnohdy přivedli členové souboru včetně samotného Jacoba Wrena Ondřeje Hraba do úzkých. Často mohl jen hádat, co po něm účinkující chtějí, či kam se na scéně vrtnout. "Promiňte, teď jsem ztratil text," omlouval se několikrát.
Publikum podobné situace zjevně nevyvedly z míry, ba naopak. Tyto nedostaky vnesly do představení ještě více improvizace a humoru. Snad jen pár nechápavců, kteří později představení opustili, pohoršeně kroutilo hlavami. I oni ale jakoby zapadli do chaoticky přesné změti scén, kde se otázka nepochopení, které vzniká nejen díky jazykovým bariérám, probírala jako ústřední moto.
Popsat děj nelze, protože představení vlastně žádný nemá. Ani scéna nevynikala nějakým převratným řešením, což je pro Divadlo Archa netypické. Posloužila ale plně svým účelům, protože Jacob Wren nepotřebuje náročné rekvizity, aby sdělil to podstatné. Potřebuje pouze vysílačku, pár židlí a CD přehrávač. A pochopitelně svůj soubor.
Co se tedy o Je lehké kritizovat dá vlastně říci? Prakticky nic, protože tento divadelní kus se musí vidět na vlastní oči.
Přesto je ale možné vyslovit pár pravd, především však spoustu domněnek.
Je lehké kritizovat si originálním a ojedinělým způsobem bere na mušku lidskou hloupost, neschopnost komunikovat a nenásilně naznačuje, že ti, kteří nic neumějí, jsou vždy nejvíce slyšet a vidět, čehož klasickou ukázkou jsou právě kritici.
" Víte, jak vždycky na diskotéce lidé dělají, že hrají na kytaru. Kritici jsou právě takoví. Sami nic neumějí, tak o tom alespoň píší," vysvětluje Tracy Wrightová.
Propletencem trojjazyčného textu, bezeslovné gestikulace a pohybovými kreacemi či skřeky, které mluví o čemsi niterném, co zřejmě ani s ústředními tématy, tedy problematikou kritiky a překladu, nemá co dělat, vyjevuje Jacob Wren obecné otázky o lidské povaze.
Jacob Wren a celý jeho soubor upozorňují na globální záležitosti, které souvisejí s dobou a které se dotýkají každého jednotlivce. Jak, lze slovně sdělit jen stěží.
A drobná poznámka závěrem. Jacob Wren je jedinečný už proto, že své představení nediriguje z povzdálí. Sám v něm účinkuje, a tak jeho pocity a sdělení může divák považovat za opravdové více, než v kterémkoli jiném případě.
