Zprvu vypadá jako pozdní romance náhle vzdorovité babičky, která otřese zaskočenými rodinami jejích synů, ve finále se však zlomí v akt sebeosvobození i bez berliček sladkobolné love story.
To je jedna z předností snímku Bába z ledu. Druhou představuje inteligentní humor na hraně černé grotesky a třetí herecká hitparáda, do níž bez obvyklých ostrých hran dobře zapadnou jak děti, tak mnozí neherci z řad otužilců.
Přitom by představitelka titulní role Zuzana Kronerová bez problémů i beze slov utáhla celý film sama – ostatně jako jeho úvod, kde němými úkony od čadícího kotle přes natáčky ke sporáku vystihne rituál vdovy, směřující veškeré své úsilí k tradici pospolitého sobotního oběda pro oba syny s jejich rodinami.
A když se sejdou u stolu, napětí se dá krájet: Marek Daniel coby věčně zadlužený snílek a muž hořce vědoucí Petry Špalkové, Václav Neužil jako bohatý pragmatik ustupující své ženě, ledové královně Tatianě Vilhelmové, která si z tchyně dělá služku, a děti jako svědci i objekty pseudovýchovných výstupů kolem mobilu v záchodu.
Povinné rodinné sešlosti inscenuje Sláma s citem pro výbušné kouzlo trapasů – třeba když na upjatou domácí oslavu dorazí netušený, navíc lehce výstřední nápadník babičky i se svou ochočenou slepicí, která posléze onemocní depresí.
Ale zároveň si jako scenárista hlídá, aby napohled bizarní kroky svých postav racionálně motivoval, počínaje seznámením s až operetně dojemnou otužileckou partou a konče praktickým důvodem, proč do ledové vody vkročí i hrdinka.
Zvláštní kapitolu zosobňuje Daniel Vízek, představitel vnuka Ivánka, který s nevídanou přirozeností prochází situacemi obtížnými i pro dospělého profesionála, k nimž patří třeba školní šikana nebo volba spojence mezi dospělými.
Třígenerační příběh se zimními kulisami a s nenásilně pozitivní náladou se nebojí originálních pomůcek penzistického sexu, něžně potrhlých maškarád ve stylu Marilyn Monroe ani trochu již obehraného, ale v podání Pavla Nového znovu osobitého nátěru posledních mohykánů, hlasatelů velkohubé mužské svobody, za jejichž furiantskou fasádou se skrývá nedospělý strach ze zodpovědnosti.
Pravda, v poslední třetině, kdy začne hrdinka odhalovat milencovu minulost, se tempo vyprávění zbrzdí a nabírá povážlivý sklon k melodramatickým gestům. Naštěstí Kronerová ustojí se zralou věcností výrazu i okamžiky, kdy najde odvahu promluvit, ba dokonce řídit všechno a všechny, jimž dosud poddajně ustupovala, a hlavně sílu přiznat si pravdu o vlastních dětech, partnerech i sobě samé.
Prostě Bába z ledu reprezentuje film, který má co sdělit a dělá to přitažlivě. Žánrově se blíží typicky české škole tragikomedie, nabízí však daleko více smíchu a mnohem méně teskné rezignace, než by člověk čekal od tvůrce Čtyř sluncí, Venkovského učitele nebo Štěstí.
A hlavně obnovuje důvěru v český film, i kdyby to mělo být třeba jenom pro hrstku diváků, kteří jsou ochotni to ještě jednou zkusit.