RECENZE: Bílou krásou Až na severní pól. Děti se však můžou nudit i bát

Ruská dívka s pařížskou vytříbeností, náladou Vojny a míru a prvky Běhounkových dobrodružství. Tak by se dala popsat nevšední animovaná novinka našich kin, která se jmenuje Až na severní pól.

Jako režijní debut ji natočil francouzský animátor a výtvarník Rémi Chayé, jenž se podílel na filmu Proč jsem nesnědl svého taťku, ovšem od běžných dětských grotesek ji výrazně odlišil. Jednak výtvarně, neboť čistý prostý výraz pastelových ploch záměrně opomíjí detaily, jednak vypravěčsky, protože pouť mladičké hrdinky z dávného Petrohradu po stopě zmizelého dědečka do říše věčného ledu má spíše ladění baladické až hororové než komediální.

Až na severní pól

65 %

Francie / Dánsko, 2015, 81 minut

Režie: Rémi Chayé

Hrají: Christa Theret, Féodor Atkine, Thomas Sagols, Antony Hickling, Audrey Sablé

Kinobox: 72 %

IMDb: 7.2

Malé děti se tedy mohou dílem bát a dílem nudit, protože jistou monotónnost cestopisu Až na severní pól přijmou hůře než dospělí, kteří si vychutnají podmanivost nálad.

Dívčin vstup do společnosti připomene první ples Nataši Rostovové, byť nevede k lásce, nýbrž k útěku; nekonečnost železnice vyústí přístavem v mlze, kde slečna ze salonů vylepší svou fyzickou kondici prací v hostinci, a plavba na sever pak otevře prostor perspektivě z výšin stěžňů či bitvě posádky s bouří.

Zjevení ledovců zahanbující Titanic rozsvítí plátno takřka oslepující bělostí a zákeřně se hroutící mrazivé masy působí až strašidelně. Tady se již inscenují Trosečníci na kře ledové: žádné odlehčení pro rodinné publikum, nýbrž jen zima, dřina, hlad, rvačky, výčitky, sebezapření a blouznění. Když se z vánice vynoří lední medvěd či na obzoru koráb sevřený do ledového krajkoví, působí jako přeludy plné smrtící, a přece fascinující krásy.

Přesto za sebou film o cestě za snem zanechává mírnou pochybnost, komu je vlastně určen. Byla by škoda, kdyby se pohyboval jen v estétských kruzích festivalů.