V epizodě Nezabiješ se řeší témata jako je vina, trest, osobní msta. Máte z toho těžkou hlavu?
Nemám, ale jen proto, že jsem se pekelně soustředil na samotné hraní, na to, abych byl v roli maximálně autentický. Řešit, co bych dělal, kdybych byl v podobné situaci, a jestli mě to nějak zasáhlo, na to nebyl čas. Ono to ale přijde. Už u té upoutávky se mi rozbušilo srdce, což se mi běžně nestává, takže nepochybuju, že mi všechno dojde, až výsledek uvidím.
Nejlepší díl PastíOčima iDNES.cz "Ticho, tikot hodin, odraz reflektorů projíždějících aut, jichž se muž marně vyhlížející manželku chytá se zoufalstvím tonoucího: tady se pracuje hlavně s tím, co cítíme, ne vidíme. A cítíme hodně," popisuje v recenzi Soukromých pastí Tereza Spáčilová. |
Nechodil jste v době natáčení domů psychicky rozervaný?
Chápu, proč se ptáte, bylo by to logické. Přestože šlo o televizní projekt, způsob, jakým se na něm pracovalo, měl blíž k divadlu, bylo to hodně intenzivně prožívané hraní. Faktora jsem hrál stejně soustředěně, jako hraju všechny ty Hamlety a další dramatické postavy. Emočně jsem se dostal na úplné dno a z placu odcházel pravidelně úplně vycucanej. Jenže tím jsem nekončil, většinou mě po natáčení čekalo ještě divadlo. Takže v praxi to vypadalo tak, že před kamerou jsem se emočně "rozdráždil" a večer se dorazil Mefistem. (smích)
Co vás vlastně nalákalo na to, abyste v Soukromých pastech hrál?
Scénář. Když mi Jiří Věrčák zavolal, že pro mě má scénář a že je vysloveně pro mě, lekl jsem se toho závazku, ale pak jsem si ho přečetl a věděl jsem, že mám v ruce něco skutečně mimořádného. Sice mi přišlo škoda, že se něco tak velkého má točit jen na video pro televizi, ale zároveň jsem si říkal, že v dnešní době je dostat dobrý dramatický scénář zázrak. A že je vlastně jedno, co to nakonec bude mít za formát. Hlavně že to vznikne.
Jak poznáte, že je scénář mimořádný?
U divadelních věcí je to snazší, už se jim přece jenom věnuju léta. U filmových a televizních textů zas tak velkou zkušenost jako jiní herci mého věku nemám, ale mám čuch. Když jsem Jirkův scénář četl, nevnímal jsem ho jako informaci, rovnou jsem ho žil. Pak už jsem jen párkrát zajel za Jirkou do Číčovic, ani jsme se nijak speciálně nepřipravovali. Zašli jsme na procházku, probrali, co nás zaujalo, a pak už jsem přijel rovnou na plac. Je to vzácné, ale někdy se prostě stane, že vy i tvůrce "víte" i bez vysvětlování. Jedním z velkých dárků, které mi tahle spolupráce dala, je přátelství s Jiřím Věrčákem. Jsme křehcí kamarádi, vykáme si, ale v podstatě jsme na sobě závislí.
Vaším hlavním hereckým partnerem bylo dítě. Pracovalo se s ním dobře?
Režisér vybral neuvěřitelně talentovanou holčičku, výjimečnou osobnost, navíc ještě nezkaženou. Všechny síly jsem upnul k tomu, abychom vytvořili autentický vztah, opravdovou rodinu, a ono se to povedlo. Možná pomohlo, že mám dvě dcery. Děti, obzvláště holky, miluju, a to možná až přecitlivěle, ale prostě miluju - jsou pro mě zázrak a vyhovují mojí nátuře, způsobu, jakým myslím a žiju. S Aničkou jsme si proto natáčení prožili jako skutečný táta s dcerou, ona navíc mimořádně dobře reagovala na všechny podněty, režijní i moje. Myslím, že se nám díky tomu povedly věci, které se v televizi běžně nepovedou - třeba i proto, že na ně není čas. Dokonce jsme si mohli dovolit i trochu improvizovat.
Jedním z nejsilnějších okamžiků je, když na zprávu o smrti manželky reagujete větou: Mám strach, že se mi zastaví srdce. Zažil jste někdy takový pocit?
Přesně tohle byly momenty, kdy štáb úplně ztichl a já ze sebe musel před kamerou v ateliéru vydolovat emoce, které jsou veskrze intimní. Nezbývalo mi, než se stát tím chlapem ze scénáře, aspoň na tu chvíli, a vydat ze sebe maximum. Šlo to z takové hloubky, že jsem se pak ještě deset minut klepal. Takovými výkony se člověk v podstatě emočně sebevraždí.
Nebojíte se, že vás podobné nasazení může zničit? Nevyplatil by se odstup?
Buď se ze mě stane kabaretní vypravěč a budu si vydělávat peníze sr...ami, nebo budu herec. A herci prostě musí hrát a prožívat. Takže až mi jebne, tak mi holt jebne.
