Ze syrovosti u něho vznikají básně, které svou naléhavou „strnulostí“ dokážou čtenáře vytrhnout z možných iluzí, že bytí může být jakkoliv a třeba aspoň na okamžik pohodlné. Žádná úleva tedy, dokonce ani vyhlídky slastně bolestné lyriky - pouze a jen závratná nejistota okamžiku, mysterium zmaru, jež v lepším případě míří k prachobyčejnému ztišení.
Taková je precizní jednostrunnost, absolutní soustředěnost Hruškových básní. A táž osamělost v prostoru, pinožení se za chlastem, za zvířetem na cestě, za unavenou ženou, za zmateným děckem či za svědomím je tématem, které určuje - dokonce s větší intenzitou než předešlé sbírky - smysl a podobu zatím poslední autorovy knihy: Auta vjíždějí do lodí.
Ten název je až provokativně banální a současně sugestivně přímý. Obrovský kamion vjíždí jako směšný brouk do nehybně stojící zaoceánské lodi, naftařské mysterium se před čtenářem rozlévá s vědomím, že tady máme co do činění s intimitou poezie i s velkolepou nahotou sotva postřehnutelných příběhů. Vlastně nikoli příběhů, protože podstata Hruškových básní tkví v detailním nástinu okamžiku, který je s požitkářským asketismem vypozorovaný a prožitý bez nutnosti slovních ornamentů.
Čtyři nepříliš obsáhlé oddíly sbírky (V prudké blízkosti - Nocovina - Ruce v krmítku - Neznámé úsilí) otevírají čtenářům horizont cesty, která se děje vždy jaksi bez našeho přičinění. Viz třeba v básni Nocleh vybrané z prvního oddílu: „... tiráky řvaly jak hladová/ noční zvěř/ volala jsi na mne cenu/ pokoje pro dva/ chlápek od pumpy/ kostnatý nevyspáním/ nás pak vedl po strmém schodišti/ Berlín Krakov Terst všechno/ bylo za náma/ nikdy jsem neviděl/ tak úzký pokoj/ když jsme se chtěli otočit/ museli jsme se obejmout.“
Zločin dovysvětlení
Hruškovy verše lze navíc nově číst i jako záznam intimity bezmoci. V nehybnosti, jíž jsme vystaveni v rychle jedoucích autech či vlacích, totiž téma cesty není než krutým zaříkávadlem proti pasivní odevzdanosti, proti loutkovité strnulosti, která zpravidla zákeřně končí prudkým pohybem, nepatrným záklonem hlavy, ztrátou vědomí a - ano - smrtí (“... Vše couvá před strašnou krásou/ toho prozatím,/ v němž někdo rovná zbývající věci“). Nová je i Hruškova obrazivost s využíváním fotograficky odstíněných výjevů: silniční pumpy, jeleni, předměstské keře či detaily dlaní ulepených od piva či volantu...
U knihy Auta vjíždějí do lodí dospěl Petr Hruška, básník civilních běsů, možná na sám konec oné silnice vedené v úsporné a úporné jednostrunnosti. Zároveň vyvstává otázka, kam až lze s obsesí spatřit v detailu záblesk věčnosti a zatracení vlastně dojít. Ale konkrétnějším důvodem k tomu, aby se v přívěsu za kamionem nacpaným recenzentským chvalozpěvem přece jen našlo místo pro určitou pochybnost, je následující: Kvůli čemu a komu Hruška předjímá a vysvětluje (byť se stylistickou bravurou) v úvodním textu poetičnost vlastních básní? Vždyť sdělné a silné jsou i bez úvodů!
Obdobnou technikou si někdy vypomáhá v lecčems příbuzný o generaci starší básník Petr Král (1941), nicméně jeho komentáře jsou pochopitelnější, neboť v Králově poezii vždy jde i o esejisticky „intelektuální“ úhel pohledu, zatímco Hruška, ač též je poučeným literátem (profesí literární vědec), je coby básník silný právě v mocné jednoduchosti málomluvného „naftaře“ slov.
Hruškova básnická trasa je natolik samonosná, že každé „kantorsky intelektuální“ autorské dovysvětlení lze považovat za zločin ornamentu (jak by poznamenal architekt Adolf Loos). Nebo za nadbíhání méně pozorným čtenářům a čtenářkám? Mistr nemá takovéhle šplhounství zapotřebí!
PETR HRUŠKA - Auta vjíždějí do lodí
Výtvarný doprovod Jakub Špaňhel (z cyklu Benzinové pumpy), Host, Brno 2007, 72 stran, náklad neuveden, doporučená cena 149 korun.
