Tady vidíme, co je to hrát vabank, bez divadýlka, které už za dva týdny nemusí znamenat vůbec nic, neboť se může docela dobře přihodit, že nastoupí „realizační týmy“ obou hlavních partají a někde za bukem se domluví, jak se o koryta podělí.
Když nenastává nic mimořádného, jsou u nás volby jednou za čtyři roky, tak jako se jednou za čtyři léta koná mistrovství světa ve fotbale - a ty události se i přímo časově potkávají. Takže se nabízí srovnání: utkání na světovém šampionátu mají specifickou atmosféru a hrají se ještě víc na doraz než třeba souboje v Lize mistrů, kdežto - když už jsme načali tu paralelu - česká polistopadová politická soutěž se stále více odehrává jaksi na zapřenou, jako pouhá inscenace klání, hlavně aby při něm byla pootevřena zadní vrátka.
To vše tvrdím i s vědomím toho, že televize je ze své podstaty fabrikou na zdání a iluze a vrcholový sport stále mocněji inklinuje k tomu být spektáklem - právě i díky televizi. Každý podnik jako mistrovství světa tak kromě jiného demonstruje nové trendy ve snímání sportu.
A jak je patrné na archivních záběrech z dávnějších šampionátů, které v České televizi tvoří jeden z programových doprovodů nynějších přenosů z Asie, posun ve snímání fotbalu je obrovský. Technika napomáhá dramatizaci, detailní studie hráčů či trenérů, které jsou prostříhávány do hluchých míst utkání, obnažují emoce a fyzické vypětí aktérů. Na jednu stranu je to virtualizace a ikonizace sportovců, na stranu druhou k divákovi přicházejí obrazy nasazení téměř titánského.
Kam ty přenosy ve své snaze být co nejdynamičtější a nejpřesvědčivější mohou jít dál? Těžko cokoliv předvídat, když zvyklostem se začínají vymykat i věci zrození a umírání lidí: umělá oplodnění jsou realitou, klony asi čekají přede dveřmi, eutanazie se šíří.
Přesto jeden návrh pro režiséry fotbalových přenosů snad hodný 21. století: co takhle připojit jednu minikameru na tělo každého hráče, samozřejmě rovněž rozhodčích a pochopitelně by se nesměl vynechat ani balon. To teprve bude podívaná!
10. června 2002
