Mikael Niemi je Švéd z finského pomezí – z kraje lesů, schizofreniků a opilců. Právě o Tornedalenu napsal bestseller Popmusic z Vittuly a detektivku Muž, který zemřel jako losos. Obě knížky vyšly česky, Niemi byl v minulých dnech také hostem veletrhu Svět knihy. A i když bylo vlezlo, prožil v Praze svůj první letní den. V Tornedalenu totiž stále ještě neroztál sníh.
V románu Popmusic z Vittuly varují rodiče děti před četbou knih. Blázince jsou prý přeplněné lidmi, kteří moc četli. Souhlasíte?
Můj otec, dřevorubec, jako první v rodině začal číst knížky. Když si je strkal do batohu, volala na něj jeho matka: "Dej si pozor, je to nebezpečné!" Mnozí lidé si skutečně mysleli, že se člověk může z četby zbláznit. V Tornedalenu se totiž schizofrenie vyskytuje třikrát víc než v dalších částech Švédska. Ale já si naopak myslím, že četba je jako aerobic – povzbuzuje a stimuluje.
V knížce píšete o zázracích, které se přelévají do života. Dějí se v Tornedalenu zázraky tak snadno?
Je to součást naší tradice, magický realismus ve skutečnosti. V dětství mi třeba často tekla krev z nosu. Otec jednou někam zatelefonoval, vrátil se a krev se najednou zastavila. Mluvil s ženou v kraji, která dokázala zastavit krvácení – i po telefonu. Nebo jsem na vlastní oči viděl, jak další muž zbavil ženu bolestí hlavy dotykem svých dlaní. Ostatně jako oblíbený lék tu používáme dehet – na mazání i ke konzumaci. Ve švédských obchodech s alkoholem se dá koupit terva, vodka s dehtem, jejíž název ve finštině znamená zdraví.
Jak se vám podařilo v desetimilionovém Švédsku prodat skoro milion výtisků Vittuly?
Ve Švédsku dlouho vládl postmodernismus, intelektuální próza. Ale já se vrátil k tradičnímu vyprávění. Používám stejnou metodu jako před sto lety Selma Lagerlöfová. Jelikož jsem knihu psal pro svůj národ v Tornedalenu, tedy pro pouhých dvacet třicet tisíc lidí, musel jsem vyprávět jednoduše. Navíc máme my ze severu finský, dost brutální smysl pro humor, který se Švédům líbí.
Je pravda, že ve Švédsku existují mapy podle míst z vašeho románu?
Udělali ji pro turisty, jsou v ní ukázky z knihy, trasy! Jednou jsem takhle snídal před domem, když zastavil autobus s penzisty, kteří vystoupili a pozorovali mě. Jindy jsem si šel zaběhat a pronásledovaly mě dvě ženy v autě. Když jsem celý zpocený přiběhl domů, poprosily mě, zda bych je krajem neprovedl. Ale to se týká jen turistů – se starousedlíky potíže nemám. Vyrůstal jsem tam, všechny znám, neliším se od nich.
Po knížce z dětství jste radikálně změnil žánr a napsal detektivku.
Navazujete tak na silnou skandinávskou tradici?
Napůl žertem říkám, že všichni seriózní švédští spisovatelé musí napsat aspoň jednu detektivku. Stali jsme se exportní zemí v detektivní literatuře a možná za to může fakt, že žijeme v klidu, že jsme dvě století neválčili a nic se neděje. Z mé strany je to ovšem trochu provokace: nechci psát Vittulu dvě, tři a čtyři, ale to, co mě vnitřně uspokojí. Začínal jsem se psaním v patnácti, teď je mi padesát a psát budu zřejmě do doby, kdy si lehnu do rakve.
Inspiroval vás i otec – policista?
Otec mi vyprávěl nejrůznější historky, ale vždy končily: o tomhle psát nesmíš. Kriminalita v Tornedalenu patří k nejnižším ve Švédsku, za těžký zločin se považuje krádež: někoho zmlátit vadí méně než něco ukradnout. Mnozí dodržují i tradici, že domy nezamykají a místo toho dají do dveří koště. Znamená to vstup zakázán.
Prý jste chtěl v knize použít jen skutečné postavy a sháněl jste dobrovolníky. Jak?
Vidíte tuhle ženu? (Niemi vytahuje finské noviny a ukazuje fotky, pozn. autorky) Jmenuje se Rauha, pracuje v pečovatelské službě a v knize najde mrtvolu. Zavolal jsem jí, jestli jí ta role vyhovuje, a ona souhlasila. Nebo: v domě, kde bydlí zavražděný Martin Udde, jsem chvíli bydlel já sám. Praví jsou i hasiči a pětizubec! Ptal jsem se řady lidí a nikdo neodmítl. Když kniha vyšla, uspořádal jsem večírek a všechny postavy na něj pozval.
Váš román je zároveň metaforou o vymírajícím jazyce vašeho kraje. Hrozí to?
Tak to bohužel je. Příbuzní mé babičky mluvili jižní laponštinou, kterou dnes mluví už jen dvě stě lidí. Možná, že za sto let bude vymírat čeština nebo finština. Mladí jsou čím dál mezinárodnější, jeden švédský autor už píše anglicky – aby pronikl na větší trh. Jenže když zmizí jazyk, mizí i kultura, ztrácí se něco cenného. Ale možná za to něco dostaneme, těžko říct. Nedeprimuje mě to, ale jsem z toho smutný.
