ART PEPPER meets The Rhythm Section
Altsaxofonista Art Pepper (1925 - 1982) byl mezi muzikanty co do životního stylu jedním z největších drsňáků, které 20. století znalo: jeho kariéra v 50. a 60. letech byla silně poznamenána drogovou závislostí, která jej hned čtyřikrát přivedla za mříže, z toho dvakrát dokonce do proslulého San Quentinu. Z nejhoršího se vyhrabal až po metadonové kůře v polovině 70. let, po níž zaznamenal comeback, a v roce 1980 vydal poměrně skandální paměti Straight Life. Nejuznávanější období přesto spadá právě do oněch heroinových let, kdy spolu s dalšími veleslavnými "závisláky" trumpetistou Chetem Bakerem a saxofonistou Gerrym Mulliganem narýsoval celý žánr zvaný West Coast jazz.
Reeditované album Art Pepper meets The Rhythm Section se ovšem z tohoto ladění poněkud vymyká. Rytmická sekce, vypíchnutá v názvu, patří mezi nejslavnější rytmiky dějin jazzu: pianista Red Garland, kontrabasista Paul Chambers a bubeník Philly Joe Jones tvořili v letech 1955 - 1957 slavný a inovativní kvintet trumpetisty Milese Davise, jehož druhým sólistou byl saxofonista John Coltrane. Album bylo nahráno za jediný den, 19. ledna 1957 (ano, tak rychle tehdejší jazzmani pracovali běžně) a Pepper svoje spoluhráče poprvé viděl až ve studiu, přestože se jim z davisovských nahrávek obdivoval. Nahrávka nicméně přináší zcela bravurní podání nejen několika standardů (mj. Colea Portera či Dizzyho Gillespieho), ale i vlastních skladeb zúčastněných, z nichž minimálně "neworleanské" Waltz Me Blues, podepsané Pepperem a Chambersem, zřejmě muselo vzniknout z improvizace přímo na místě.
SONNY ROLLINS: Way Out West
Jeden z nejpodstatnějších a nejvlivnějších tenorsaxofonistů jazzových dějin Sonny Rollins (1930) rozvinul do originálního tvaru postbopový způsob hry. Učednická léta prožil v nejlepší společnosti pianisty Thelonia Monka. Za dlouhou kariéru prošel mnoha stylovými zvraty, přikláněl se k avantgardním vlnám (z nichž některé sám pomáhal vyvolat), jindy se zase obracel ke standardnímu repertoáru a modernímu jazzovému mainstreamu, nechával se ovlivňovat komerčními tlaky i asketickou východní filozofií. Nad všemi zákruty ale vždy vítězilo jeho specifické melodické cítění i nezaměnitelný tón hry.
Album Way Out West je jedním ze tří jeho nejslavnějších, všechna vznikla ve stejné době. Titulem Saxophone Colossus ukázal v roce 1956 nové možnosti postbopového výrazu, na albu Tenor Madness z téhož roku se nechal doprovázet stejnou Davisovou rytmikou jako Art Pepper na výše jmenované desce, což korunovala navíc účast samotného Johna Coltranea. Way Out West je o rok mladší a je prvním Rollinsovým albem, na němž se pustil na neprobádané území spolupráce v triu, pouze s kontrabasistou (Ray Brown) a bubeníkem (Shelly Manne), tedy bez akordického podkladu klavíru. Saxofonistovi (ale nejen jemu, ani ostatní dva hráči se rozhodně nedrží zpátky) toto obsazení umožnilo více otevřít možnosti improvizace a výrazně rozšířit hráčské myšlení. Album má i po více než půlstoletí od nahrání (mimochodem také za jediný den, 7. března 1957) vliv na moderní jazzovou scénu: slavný současný saxofonista Joshua Redman vloni svoje také triové album Compass koncipoval de facto jako přímou poctu právě tomuto Rollinsovu majstrštyku.
JOE PASS: Virtuoso
Seznam těch, které za svůj život kytarista Joe Pass (1929 - 1994) doprovázel, vydá na obsáhlou jazzovou encyklopedii. Frank Sinatra, Ella Fitzgerald, Sarah Vaughan, Duke Ellington, Count Basie či Dizzy Gillespie jsou jen ta nejslavnější jména. Speciálně čtyři komorní alba s Ellou Fitzgerald z finále její kariéry mají neodolatelné kouzlo. Passova mistrovská hra obsáhla nápadité variace melodií i pevnou stavbu harmonických sazeb a vedení basové linky - v této trojjedinosti patří dodnes mezi těžko překonatelné vzory pro svoje následovníky.
Album Virtuoso je prvním z řady čtyř stejnojmenných (a od dílu 2 číslovaných titulů), na nichž se Pass představuje jako sólista bez rytmického doprovodu a s výjimkou třetího dílu, který tvoří vesměs kytaristovy skladby, jako interpret převážně slavných standardů nejen jazzové provenience. Album bylo nahráno 28. srpna 1973 a Joe Pass na něm repertoárově sáhl k mnoha velmi slavným kouskům, které musí každý adept jazzového žánru "vypálit" bez zaváhání (mj. Night And Day, Stella By Starlight, Cherokee, Sweet Lorraine či ´Round Midnight), posloužily mu ale skutečně jen jako základy k sice časově neobvykle stručným, avšak nebyčejně invenčním improvizacím.
