RECENZE: Povrchní spektákl. Pátá Aristokratka se docela dobře čte, nic víc

Pátý díl slavné Aristokratky je tu! Tentokrát na návštěvě u královského dvora. S anotací v poslední větě, že čtenář se může těšit na šestý díl. A možná i na dvoustý devadesátý třetí.

Autor série o Aristokratce Evžen Boček | foto: Patrik Uhlíř, MAFRA

Evžen Boček novinkou potvrzuje, že autorsky najel na filmovou seriálovost. Už jen struktura psaní: navenek deníkové zápisy, uvnitř však série skečů a scének, navlékaných na dějovou linku jeden za druhým, jedna za druhou.

Ta dějová linka je ovšem v novince docela vetchá. Na zámek Kostka, který je středobodem vyprávění, přičemž hlavní postavou a vypravěčkou zůstává titulní aristokratka Marie Kostková, doputuje zvací dopis z Nizozemska.

Napsala ho rovnou tamní královna jako pozvánku rodině Kostkových na návštěvu za to, že v předchozím dílu čestně a bez reptání vrátili Rembrandtovo plátno, které se na Kostku dostalo v rámci velké zlodějny: druhé světové války.

Otec, stará držgrešle, nechce o výletu ani slyšet. Ovšem Marie s matkou, věčně utlumenou náloží prášků, vezmou návštěvu Jejího Veličenstva jako svou životní šanci. A protože ve třech se to lépe táhne, přiberou do party ještě hradní kuchařku. A protože Boček chtěl napsat humoristickou knihu, je sestava do jisté míry typizovaná.

Aristokratka u královského dvora

50 %

autor: Evžen Boček

nakladatel: Druhé město

Každá postava generuje komiku po svém: Marie je zpovykaná fiflena s pocitem méněcennosti, který zahání bohatou výzdobou zevnějšku, matka je pro své fatální závislosti věčně mimo a kuchařka, to je buranka každým coulem. Na místě, u nizozemského dvora, pak Marie oslní, matka se neztrapní a kuchařka je ztracena v překladu. Výsledek?

Bočkovo psaní má elán, neklade čtenáři sebemenší odpor, nenutí ho mít pojem o celém textu, vždy je aktuální právě čtená stránka, určující je okamžitý prožitek. Výjimečně zafunguje něco víc, třeba dobové kulisy, podzim 1997 kótovaný vlivným deníkem Blesk, čerstvě mrtvou lady Dianou – anebo zvolna se rozpadajícím Michaelem Jacksonem. Psychologie postav je však mělká. S Marií se sice táhne rodové prokletí, ostatně celá rodina si libuje v jisté divnosti, jenže nejde víc než o povrchní spektákl.

Na Haška, Poláčka, Jirotku či raného Viewegha nemá Boček ani náhodou. Možná tak na Švandrlíka. Ostatně jeho cenu si odnesl za Poslední aristokratku, první díl úspěšné série. I ten se četl víc než dobře. Víc než čtivo však Boček nepíše.