Zemětřesení, které provázelo vydání rok starého debutu sheffieldských indie cucáků Arctic Monkeys, je pro příští pokolení zmapováno dostatečně. Berte ale v potaz, že natočit v devatenácti rockovou desku, z níž prýští mládí (s vintage zvukem to nemá nic společného), vzdor, entuziasmus, otrávenost z toho, že po vás všichni chtějí, abyste se chovali dospěle, ale přitom vás neberou vážně, a touha změnit když ne rovnou svět, tak aspoň jeho pohled na vaši osobu, je skoro povinnost.
I když samozřejmě jen v opravdu výjimečných případech je to uděláno tak mistrovsky a srovnaně, jako v případě Whatever People Say I Am, That´s What I´m Not. Jenomže při vydání Favourite Worst Nightmare, druhé desky Arctic Monkeys, se země zachvěla podruhé. A vše nasvědčuje tomu, že hudba této čtveřice jako jedna z mála nemá jen zářivou, ovšem krátkou přítomnost, ale především fascinující budoucnost.
O potřebě dospívání se u druhých alb mluví často, většinou v souvislosti s jeho nedostatkem. Arctic Monkeys jsou opak. Podle své albové novinky totiž za poslední rok a půl dospěli takovým způsobem, že je až namístě dělat si o tyhle kluky, a zejména jejich frontmana a hlavního autora hudby i textů Alexe Turnera trochu starosti. Nejde o mejdany, alkohol, drogy a holky. Jde o to, že se Alex za tu dobu stal středem nesmírného zájmu veřejnosti, o který tento citlivý, inteligentní a vlastně trochu introvertní kluk asi nikdy moc nestál a určitě na něj nebyl připravený.
Možná odsud pramení proměna toho uhrovitého spratka z I Bet That You Look Good On The Dancefloor v utrápený přízrak, utíkající sám přes sebou z jinak úchvatné nové skladby Do Me A Favour. Zní to jako pocit odcizení někoho, komu všechno vychází a i bez vyvinutí extra námahy hravě plní výzvy, které jsou pro ostatní za hranicí řešitelnosti. Což ho ostatním lidem ještě víc vzdaluje. A že se mi při jejím poslechu opakovaně vybavují jména Iana Curtise a Kurta Cobaina, mě skutečně malinko znepokojuje.
Vyloženě veselá je vlastně na nové desce jenom skladba Florescent Adolescent, po níž přichází nádherná vesmírná ukolébavka Only One Who Knows, která album rozděluje na ani ne tak veselejší, jako spíš sebevědomější první a výrazně temnější a pesimističtější druhou polovinu. Přitom ale ani v jedné z nich deska neztrácí tah a lehkost, skoro jako by odněkud z houpací sítě kapelu svojí kytarou jistil Chris Rea.
Možná je to i zásluha producenta Jamese Forda, který svoji schopnost kombinovat chuť k tanci se svíravými pocity a ne zrovna povznesenou náladou, prokázal jak ve své bývalé skupině Simian, tak v aktuálním dark dance projektu Simian Mobile Disco nebo při produkování Myths Of The Near Future, debutové desky Klaxons.
Nejspíš to asi byl on, kdo kapele doporučil onen bzučivý synťák, který prořízne pauzu v This House Is A Circus a po pár vteřinách zase zmizí, jako by oblohu nad Woodstockem 1969 pročíslo UFO. Jinak ale svoji představu moderního zvuku kapele nijak nevnucoval a Arctic Monkeys nechal, aby touhle vsuvkou mohli dát najevo, že ano, víme, existuje tady možnost využití počítačů a samplerů a v podstatě proti tomu nic nemáme, ale my máme přesto radši staré The Who. Kdo může co namítat?
Jistě, leckdo řekne, že narozdíl od debutu na nové desce nejsou žádné jasné radiové hity, ale tím líp! Schopnost udělat přímočarou chytlavou věc už Arctic Monkeys s minulou deskou prokázali dostatečně. Teď šli dál a natočili album plné vynikajících vícerozměrných skladeb na soustředěnější poslech. A jen tak mimochodem se stali definitivně nesmrtelnými, což v jednadvaceti opravdu není málo. Otázka je, jestli o to skutečně stáli.
ARCTIC MONKEYS - FAVOURITE WORST NIGHTMARE
Domino / EMI
Nej songy: Teddy Picker, Only One Who Knows, Do Me a Favour
Hodnocení Filter: 90%
