Vždy v čele
Se stejným nasazením a vážností fotografoval prezidenta Masaryka i prezidenta Háchu, portrétoval Goebbelse či K. H. Franka (za války byl Hájek redaktorem povoleného Národního souručenství), zachycoval Klementa Gottwalda, dělníky, rolníky, úderníky... Vždy chtěl být tím nejpřednějším a nejžádanějším. Byl osobním fotografem Edvarda Beneše a prezidentova manželka Hana Benešová jej vítala slovy: "Přijel nám Karlík!" V roce 1955 Hájek získal vyznamenání za Vynikající práci, o jedenáct let později byl jmenován zasloužilým umělcem.
V roce 1968 připravoval monografii Byl jsem při tom. Měla poopravit stávající ideologický obraz, který jej redukovaně prezentoval jako autora sociální ražby, autora slavných, mezinárodně ceněných záběrů Zachráněný z Nelsonu (1933) a Černá madona (1958) a jako lovce přírodních motivů, oblíbených "lovů beze zbraní". Normalizace tyto smělé plány zarazila. Ovšem prezident Ludvík Svoboda Karlu Hájkovi k sedmdesátinám zaslal gratulační dopis...
Osud Hájkova archivu tomu všemu odpovídá: dlouhá léta ležel z různých důvodů nepovšimnut, neuspořádán, polozapomenut - mimo jiné ovšem i proto, že obsahoval příliš problematického, nepohodlného, usvědčujícího materiálu, že s fotografickou věcností ukazoval, jak se tady žilo.
V poslední době se o nápravu této ignorace snaží fotografka a kurátorka Blanka Chocholová. Minulý měsíc pro ostravské Divadlo Jiřího Myrona připravila výstavu nazvanou Karel Hájek, archiv 1925-1978, což byla první zveřejněná zpráva o stavu jejího bádání. Zatím je Chocholová na počátku cesty; další výsledky by měly přijít na Hájkově výstavě v Praze, zvažované na příští rok, a v publikacích plánovaných na nejbližší dvě léta.
Slavný dravec
Blanka Chocholová narazila na Hájka, když zpracovávala dílo svého otce, fotografa Václava Chocholy (1923) a generačně, osobně i umělecky spřízněných fotografů Karla Ludwiga (1919-1977) a Zdeňka Tmeje (1920). Kdo se totiž - jako tito autoři - ve třicátých či čtyřicátých letech snažil o reportážní fo
Se stejným nasazením a vážností fotografoval prezidenta Masaryka i prezidenta Háchu, portrétoval Goebbelse či K. H. Franka (za války byl Hájek redaktorem povoleného Národního souručenství), zachycoval Klementa Gottwalda, dělníky, rolníky, úderníky... Vždy chtěl být tím nejpřednějším a nejžádanějším. Byl osobním fotografem Edvarda Beneše a prezidentova manželka Hana Benešová jej vítala slovy: "Přijel nám Karlík!" V roce 1955 Hájek získal vyznamenání za Vynikající práci, o jedenáct let později byl jmenován zasloužilým umělcem.
V roce 1968 připravoval monografii Byl jsem při tom. Měla poopravit stávající ideologický obraz, který jej redukovaně prezentoval jako autora sociální ražby, autora slavných, mezinárodně ceněných záběrů Zachráněný z Nelsonu (1933) a Černá madona (1958) a jako lovce přírodních motivů, oblíbených "lovů beze zbraní". Normalizace tyto smělé plány zarazila. Ovšem prezident Ludvík Svoboda Karlu Hájkovi k sedmdesátinám zaslal gratulační dopis...
Osud Hájkova archivu tomu všemu odpovídá: dlouhá léta ležel z různých důvodů nepovšimnut, neuspořádán, polozapomenut - mimo jiné ovšem i proto, že obsahoval příliš problematického, nepohodlného, usvědčujícího materiálu, že s fotografickou věcností ukazoval, jak se tady žilo.
V poslední době se o nápravu této ignorace snaží fotografka a kurátorka Blanka Chocholová. Minulý měsíc pro ostravské Divadlo Jiřího Myrona připravila výstavu nazvanou Karel Hájek, archiv 1925-1978, což byla první zveřejněná zpráva o stavu jejího bádání. Zatím je Chocholová na počátku cesty; další výsledky by měly přijít na Hájkově výstavě v Praze, zvažované na příští rok, a v publikacích plánovaných na nejbližší dvě léta.
Slavný dravec
Blanka Chocholová narazila na Hájka, když zpracovávala dílo svého otce, fotografa Václava Chocholy (1923) a generačně, osobně i umělecky spřízněných fotografů Karla Ludwiga (1919-1977) a Zdeňka Tmeje (1920). Kdo se totiž - jako tito autoři - ve třicátých či čtyřicátých letech snažil o reportážní fo
