Archa pro Vojtu a pro obrazovku

čtvrtek 25. dubna 2002

Samozřejmě se dá říci, že Archa pro Vojtu je film převelice záslužný, neboť líčí soužití s postiženým dítětem, ale že má zároveň řadu začátečnických chyb, což jeho poselství ubírá na síle. To je ovšem soud příliš jednoduchý: mlhavá fráze „zůstal v půli cesty“ přísluší jiným, méně zajímavým snímkům. A těm se Archa pro Vojtu vymyká. A nejen proto, že režisérka Monika Elšíková točila se skutečně nemocným dítětem; pro diváka je podstatnější výsledný účinek než zákulisí, ačkoli v roli Vojty si opravdu nelze představit dětského „herce“.

Pozoruhodný je zejména fakt, že jde o snímek nebývale dvojlomný, film dvou různých tváří. Málem se chce říci, že vznikly filmy dva: Archa pro Vojtu zhlédnutá v kině, jež si tvůrci vyvzdorovali, a táž Archa pro Vojtu na obrazovce, to je nebetyčný rozdíl. A vyznívá ve prospěch obrazovky. Vyprávění založené na maloměstské náladě s jejím vláčným tempem, na lidském oťukávání, přibližování a zraňování, se daleko lépe hodí k soukromému vnímání. Navíc „antidějovost“ příběhu se stává v televizní stylizaci záměrnou, přirozenou ctností, kdežto na širokém plátně se bezcílné přecházení, posedávání a ulpívání kamery na malebných kopcích jeví monotónní. Také každá režijní neobratnost a bezradnost se plochou okamžitě násobí.

Naopak obrazovka dává vyniknout lepším stránkám filmu. Úvod si poměrně dlouho udržuje tajemství i věcnou praktičnost rodinného stěhování; zvědavé pohledy nových sousedů či výpravy do uliček, kde vládne hluché bezčasí zapadákova, prostě patří k věci. Teprve s příchodem malého Vojty z ústavu dostávají pohledy vetřelců za plotem další význam; současně, byť jen opatrně, se objevují i trhliny uvnitř zdánlivě semknuté rodiny. Matka si oddanou péčí o postiženého syna léčí až přílišný komplex jakési vágní viny, otec se naopak se stavem věcí nesmířil a zkouší unikat. A nejtěžší pozici má dcera: jako by nestačilo, že na ni čeká nová škola a nové spolužačky, jako by čas dospívání nebyl dost složitý i bez toho, že na vás urážlivě pokřikují nebo si soucitně špitají, kdykoli vedete bratra na pískoviště.

Servisní článek k filmu najdete ZDE.

Škoda, že postavy kolem dívky jsou rozehrány tak prvoplánově, až vylučují jakákoli překvapení. „Zlé“ slečny se vyznačují zájmem o dráhu manekýnek, „hodný“ kluk chodí samotářsky se psem, „hodná“ sousedka má psy dokonce dva, zato „zlá“ třídní, v podání Ivany Chýlkové spíše potrhlá „úča“ se staropanenskou záští, se bojí i fretky.

Má-li to být film pro děti, jak tvrdí tvůrci, potřeboval by víc humoru, třebas i hloupě útočného. Je-li pro dospělé, snesla by zajímavá hudba méně návodné písničkové texty než „musíš to umět zvládnout, musíš to stokrát zvládnout“. A je-li Archa pro celou rodinu, pak na videokazetě udělá větší dojem i službu.