Mezi Kašparovým dílem a známou knihou na stejné téma Mraky nad Barrandovem, kterou vloni vydal publicista a "lovec nacistů" Stanislav Motl, je podstatný rozdíl, a to v metodice, zpracování i záběru.
Motl vycházel z velké části z ústních vzpomínek pamětníků, vyprávěl především příběhy několika osobností (zejména režisérů Jana Svitáka a Václava Binovce) a jeho kniha je psána šťavnatým publicistickým stylem.
Lukáš Kašpar je vystudovaný historik, což má své klady i zápory. Jeho práce s prameny je přísně vědecká, kniha je v podstatě monografií o dějinách českého filmu od konce 30. do poloviny 40. let se vším všudy. A její zpracování - nyní jsme u zmíněného záporu - chvílemi připomíná rozšířenou diplomovou práci.
Autorský styl ale lze přehlédnout, protože suma informací, kterou Kašpar čtenáři předkládá, je skutečně obdivuhodná (proto je absence jmenného rejstříku citelná a je jedinou skutečně podstatnou chybou knihy). Pozitivem je, že až na velmi drobné poznámky autor zachovává badatelský odstup, fakta pouze uvádí, jistěže interpretuje, ale čtenáři nevnucuje hodnotící, natožpak moralizující názory.
Z jeho knihy jasně vysvítá, že málokdo z českých filmařů zůstal ušetřen alespoň nějaké drobnosti, kterou lze zpětně hodnotit jako kolaboraci. Což se ostatně týká i dalšího a mnohem delšího období českých dějin, komunistického režimu.
Nic ale není černobílé. Pomalu každý "spravedlivý" Čech sice "dobře ví", kdo všechno z nacistických pohlavárů prošel ložnicí Lídy Baarové, ale to, že právě ona díky svým stykům de facto umožnila emigraci Huga Haase před jistou smrtí do Ameriky, se dozvíme málokde.
Další kontroverzní osobnost, filmový podnikatel Miloš Havel, sice s okupanty udržoval společenské i pracovní kontakty, byl to ale právě on, kdo zcela evidentně zachránil minimálně před totálním nasazením desítky českých umělců tím, že je fakticky nebo jen fiktivně zaměstnal na Barrandově.
Fakt, že se mu někteří z nich (spisovatelé Václav Řezáč či Jan Drda nebo režisér Otakar Vávra) po válce "odvděčili" soudními výpověďmi v jeho neprospěch, už jen svědčí o povahových rysech konkrétních osobností.
Kašpar se ovšem zabývá i mnohem širšími tématy než jen konkrétními osobními příběhy. Český protektorátní film zasazuje do kontextu německé kinematografie, seznamuje s propagandistickými metodami Josepha Goebbelse, vypráví o nejvýznamnějších nacistických filmových agitkách i jejich - často umělecky pozoruhodných - tvůrcích.
Vnáší systém do nejrůznějších filmových témat, která okupanti podporovali ať už z důvodů nacistické ideologie ("Krev a půda", oběť pro rodinu, práce) nebo naopak proto, aby diváky odvedli od reality (odtud podpora velkého množství dobových komedií, na které se mnozí z nás rádi dívají dodnes).
Díky Kašparovi si ale můžeme nejen "udělat pořádek" v kusých informacích o tomto smutném období, ale také si uvědomit spoustu detailů, které z dnešní časové vzdálenosti naší pozornosti unikají.
Napadlo by vás například, že Kristián Oldřicha Nového okouzloval dámy po barech v době, kdy všechno bylo na lístky a noční život se prakticky nekonal? A že "Přítelkyně pana ministra" Adina Mandlová měla údajný poměr s ministrem, který tehdy ve skutečnosti byl jen nastrčenou loutkou bez vlivu a prestiže?
Lukáš Kašpar: Český hraný film a filmaři za protektorátu
Libri, 496 stran
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
