Nenechte se zlákat zbytečně bombastickým reklamním lákadlem na zadní straně přebalu. Hudba AC/DC sice staví a vždy stavěla na přímočaré energii, ale že by byl Angus Young největším hardrockovým kytaristou všech dob? Kam by pak autor Jeff Apter zařadil jména jako Jimmy Page nebo Ritchie Blackmore? Bez ohledu na to, že samotní AC/DC se nikdy nepovažovali za „hard rockovou“, „heavy metalovou“ nebo jakou ještě kapelu, základ jejich hudby a přístupu k ní spočíval vždy v klasickém rock’n’rollu.
Rock bez ostrých hran
Nikoliv „rokenrolu“, tedy nelibě vyhlížejícímu výrazu, k němuž se uchýlila překladatelka Sylva Ficová. Rock’n’roll není totéž co rokenrol. To první má drásat, provokovat, uhranout, šokovat... tedy přesně to, co dokázali AC/DC na svých nejlepších deskách. To druhé jsou odpolední čaje, nostalgické vzpomínání na „staré dobré časy“. V tomto ohledu je ale ten „rokenrol“ v českém převodu docela trefný. Tahle knížka je totiž právě tak dýchavičná, odtažitá a nezáživná jako všechny ty tuzemské „rokenrolové“ revivaly.
Je až s podivem, že Jeff Apter, ač měl k ruce tak třaskavý materiál jako historii nejznámější australské rockové kapely všech dob, jej nedokázal přetavit v opravdu strhující, šťavnaté a energické čtení, které by fanouškovi AC/DC nedalo vydechnout.
Výsledkem jeho práce je sice faktograficky hutná, nicméně nevzrušivým stylem psaná knížka, v níž není místa pro emoce ani ve chvíli, kdy dojde na silné okamžiky, například smrt původního zpěváka Bona Scotta a příchod jeho náhradníka Briana Johnsona. Vše je sepsáno s jakousi až chladnou věcností. Prostě jeden odešel, nastoupil další, který nevedl tak zničující životní styl, neuměl psát tak lascivně vtipné texty jako předchůdce, ale byl to fajn zpěvák a parťák, čili v kapele zůstal.
Obchodně uvažující školák
Chyba ale nemusí být jen na Apterově straně. Jak se čtenář jeho knížkou prokousává, zjišťuje mezi řádky, že věcně a pragmaticky se většinu času choval samotný Angus Young. Jeho image potřeštěného školáka je do značné míry hrou. V soukromí jde o obchodně uvažujícího introverta, který přesně ví, co a jak udělat, aby se kolos AC/DC ani na chvíli nezastavil.
Proto ono kontroverzní angažmá zpěváka Guns N’ Roses Axla Rose jako náhradníka na post Briana Johnsona, sužovaného problémy se sluchem. Proto rozhodnutí valit tu káru dál i po smrti bráchy Malcolma, nenápadného dříče, pro akceleraci motoru AC/DC nicméně stejně důležitého jako Angus. Kšefty se prostě musejí hýbat. I za cenu toho, že už to nikdy nebude takové jako v dobách, kdy Bon Scott svým chraplákem asfaltoval dálnici do pekla.
Angus Young a AC/DC: Vysoké napětíautor: Jeff Apter 65. pole, 2019, 272 strany |
Ještě na závěr pár slov k českému překladu. O onom nešťastném „rokenrolu“ už byla řeč, ale to je spíše otázka jazykového cítění. Další minely už ale přehlédnout nelze, viz například chybnou vazbu „Rolling Stones v roce 1967 vydali silně pomýlenou psychedelickou desku Their Satanic Majesties Request, aby se rychle vrátili na správnou bluesovou cestu...“ nebo občasný špatně použitý přechodník. I tyto zdánlivé maličkosti přispívají k celkově velmi vlažnému dojmu z téhle knížky.
