Spisovatelka ženských románů Angel Deverellová našla bezesporu jedinečnou představitelku v Romole Garai. Mladičká britská herečka se nebojí dovést sporné až odpudivé rysy své postavy do krajnosti.
Žena s mnohonásobně větší dávkou fantazie než vkusu, jejíž dnešní psychiatrická diagnóza by zřejmě zněla bájná lhavost, je dětsky potrhlá, ochotnicky přepjatá, povýšená a namyšlená, drze klackovitá, buransky nevychovaná – a přitom odzbrojuje umíněností, s níž naplňuje svůj literátský sen.
Červenou knihovnu protkává vášněmi ze šlechtických salonů, jež nezná, ale odmítá opravit chyby, třeba vývrtku na šampaňské. Potlesk si vychutnává po vzoru svých papírových hrdinek, s legračními operetními gesty, jako když si holčička před zrcadlem hraje na princeznu.
Kýčovitý svět, o němž píše, vnáší plánovitě do vlastního života, jenž brzy připomíná jeden velký růžový budoár – a stejně křiklavou stylizaci umělých vášní včetně přeslazené hudby záměrně volí i Ozon. Když Angel odhaluje svůj portrét, uspořádá show ze snů všech školaček světa; od milostného vyznání za deště k sestřihu svatební cesty chrlí plátno dokonalou hru na barvotisk.
V nadsázce však mohl být režisér odvážnější a důslednější. Pouhá hýřivá malebnost sice baví, ale po čase ztrácí účinnost – a kdo ještě v půli filmu věří, že by se z Angel mohla vyklubat sestřenka Pytlákovy schovanky, nejrafinovanější z jemných chytrých parodií, nedočká se.
S nástupem války, kterou spisovatelka blažených milostných fantazií odmítá vzít na vědomí, se proměňuje nejen hrdinčin osud, ale také žánr filmu.
Co perlivě jiskřilo, začíná se brát vážně málem jako v telenovele; lehká ironie, jež tak příjemně odlišovala Angel od tuctových filmových životopisů, náhle těžkne slzami a vlekoucím se časem. Jako by Ozon podlehl pokušení učinit z autorky pokleslých románků pro služky alespoň „kousek“ Boženy Němcové.
Angel
Francie, režie Francois Ozon, hrají Romola Garai, Sam Neill, Charlotte Ramplingová, titulky, 134 minut.
Hodnocení MF DNES: 60 %
