Pokud jsme se chtěli o Andrejevově životě dozvědět něco bližšího, byli jsme dosud kromě úryvků z pamětí Korněje Čukovského v podstatě odkázáni na vzpomínkovou knihu jeho syna z prvního manželství Vadima, kterou ovšem napsal po návratu z emigrace do Sovětského svazu v 60. letech. Obě svědectví jsou poznamenána tvrdou autocenzurou, řadu důležitých faktů zamlčují nebo zamlžují. Hlavním důvodem, proč Andrejevův deník nemohl po léta vyjít, nebyl jistě respekt k autorově charakteristice deníku jako "poznámek soukromého charakteru", ale především proto, že je - stejně jako jeho manifest S. O. S. z února 1919, který pražské nakladatelství k deníku připojilo - nemilosrdným svědectvím o říjnové revoluci bolševiků.
Andrejev ji od samého jejího počátku viděl jako nenapravitelné vítězství stádnosti ("vláda čtvernožců a sražených lebek"). Autora Povídky o sedmi oběšených, v níž podává plastický obraz exaltovaného patosu mladých revolucionářů jdoucích na smrt, stihl mezi sovětskými literárními vykladači osud zčásti připomínající oficiální charakteristiky Dostojevského, mimo jiné autora románu Běsi: ano, byl to velký ruský spisovatel, avšak stižený nepochopitelným reakčním zatměním mysli. Skutečnost, že se Andrejev nejen ve svých vlastních běsech, ale i v běsech "objektivních", historických, vyznal lépe než jeho odpůrci či interpreti, potvrzuje tento záznam z února 1918: "Když jsem v letech 1914-1917 opěvoval revoluci a revolucionáře, podobal jsem se člověku, jenž sedí na břehu a opájí se bouří; teď jsem ale na moři, uprostřed vln a záhuby - a chci si zachránit když ne život, tak aspoň rozum a svůj vlastní vztah k té smršti."
Na mystiku svaté Rusi si ovšem tento bohobořitelský heretik nijak nepotrpěl. Přes všechny sarkasmy a groteskní příměry na adresu vůdců revoluce ("Když někdo řekne blbovi, že je pánem a vládcem přírody, který blb tomu neuvěří?") vystihuje věcně podstatu zla, které Rusku přinesl bolševismus likvidací základů či spíše teprve zárodků občanské společnosti. Zrušení starého soudního systému a jeho nahrazení lidovými tribunály dekretem Sovnarkomu z dubna 1918 charakterizuje výstižně jako "bourání lékáren a špitálů při pokračující hrozbě všech chorob". Andrejev se pochopitelně mýlil ve svém očekávání brzkého konce vlády bolševiků a každé příznivé zprávy či fámy se chytal jako tonoucí stébla. Patrně se mýlil i tehdy, když tvrdil, že Lenin a Trockij se nestanou druhým Robespierrem nebo Dantonem, i kdyby "chlastali lidskou krev po celých konvích", protože se - kromě jiného a dalšího - nedožil rozstřílení vzpoury v Kronštadtu, k němuž došlo až po jeho smrti. Také jeho opožděné volání o pomoc proti řádění bolševiků narazilo na hluché, zavřené dveře Evropy.
Na rozdíl od filozofa Nikolaje Berďajeva, který svou polemiku s bolševickou revolucí nazvanou Filozofie nerovnosti formuloval v roce 1918 přímo v Moskvě, žil Leonid Andrejev po osamostatnění Finska za hranicemi Ruska (nebo spíše za jeho humny). Oběma však byla společná předtucha konce kultury v rukou amúzických manipulátorů i opovržení k "mistrům kultury", kteří se k této postupné likvidaci dobrovolně přihlásili. Andrejev se tak nekompromisně rozešel se svým někdejším blízkým přítelem Maximem Gorkým, který například ve vztahu k Leninovi prokazoval obzvláštní servilnost.
Andrejevův Deník sice zahrnuje období let 1914-1919, ale záznamy do konce roku 1917 se vešly na prvních dvacet stránek. I když byly patrně hlavními impulsy k intenzivnímu psaní bolševická revoluce a jeho strach o Rusko, není deník výhradně polemikou s rozvrácenou dobou. Při jeho četbě v nás s každou stránkou sílí pocit, že autor je natažen na několik skřipců zároveň - pracuje na své poslední knize Satanův deník, kterou stejně jako Deník nedopsal, opravuje dům, mění místo letního pobytu, s rodinou čelí nouzi a hladu, díky postupující nemoci tuší blízkost smrti. Přesto krátce před skonem dokáže zahořet - vzhledem k nepřízni okolností - platonickou láskou k Ludmile (Miločce) Jevgenjevně Čirikovové, malířce. Ta by, pokud jsou údaje v pečlivém poznámkovém aparátu úplné, měla teď dožívat své dny jako stoletá na Floridě v USA...
Andrejev ji od samého jejího počátku viděl jako nenapravitelné vítězství stádnosti ("vláda čtvernožců a sražených lebek"). Autora Povídky o sedmi oběšených, v níž podává plastický obraz exaltovaného patosu mladých revolucionářů jdoucích na smrt, stihl mezi sovětskými literárními vykladači osud zčásti připomínající oficiální charakteristiky Dostojevského, mimo jiné autora románu Běsi: ano, byl to velký ruský spisovatel, avšak stižený nepochopitelným reakčním zatměním mysli. Skutečnost, že se Andrejev nejen ve svých vlastních běsech, ale i v běsech "objektivních", historických, vyznal lépe než jeho odpůrci či interpreti, potvrzuje tento záznam z února 1918: "Když jsem v letech 1914-1917 opěvoval revoluci a revolucionáře, podobal jsem se člověku, jenž sedí na břehu a opájí se bouří; teď jsem ale na moři, uprostřed vln a záhuby - a chci si zachránit když ne život, tak aspoň rozum a svůj vlastní vztah k té smršti."
Na mystiku svaté Rusi si ovšem tento bohobořitelský heretik nijak nepotrpěl. Přes všechny sarkasmy a groteskní příměry na adresu vůdců revoluce ("Když někdo řekne blbovi, že je pánem a vládcem přírody, který blb tomu neuvěří?") vystihuje věcně podstatu zla, které Rusku přinesl bolševismus likvidací základů či spíše teprve zárodků občanské společnosti. Zrušení starého soudního systému a jeho nahrazení lidovými tribunály dekretem Sovnarkomu z dubna 1918 charakterizuje výstižně jako "bourání lékáren a špitálů při pokračující hrozbě všech chorob". Andrejev se pochopitelně mýlil ve svém očekávání brzkého konce vlády bolševiků a každé příznivé zprávy či fámy se chytal jako tonoucí stébla. Patrně se mýlil i tehdy, když tvrdil, že Lenin a Trockij se nestanou druhým Robespierrem nebo Dantonem, i kdyby "chlastali lidskou krev po celých konvích", protože se - kromě jiného a dalšího - nedožil rozstřílení vzpoury v Kronštadtu, k němuž došlo až po jeho smrti. Také jeho opožděné volání o pomoc proti řádění bolševiků narazilo na hluché, zavřené dveře Evropy.
Na rozdíl od filozofa Nikolaje Berďajeva, který svou polemiku s bolševickou revolucí nazvanou Filozofie nerovnosti formuloval v roce 1918 přímo v Moskvě, žil Leonid Andrejev po osamostatnění Finska za hranicemi Ruska (nebo spíše za jeho humny). Oběma však byla společná předtucha konce kultury v rukou amúzických manipulátorů i opovržení k "mistrům kultury", kteří se k této postupné likvidaci dobrovolně přihlásili. Andrejev se tak nekompromisně rozešel se svým někdejším blízkým přítelem Maximem Gorkým, který například ve vztahu k Leninovi prokazoval obzvláštní servilnost.
Andrejevův Deník sice zahrnuje období let 1914-1919, ale záznamy do konce roku 1917 se vešly na prvních dvacet stránek. I když byly patrně hlavními impulsy k intenzivnímu psaní bolševická revoluce a jeho strach o Rusko, není deník výhradně polemikou s rozvrácenou dobou. Při jeho četbě v nás s každou stránkou sílí pocit, že autor je natažen na několik skřipců zároveň - pracuje na své poslední knize Satanův deník, kterou stejně jako Deník nedopsal, opravuje dům, mění místo letního pobytu, s rodinou čelí nouzi a hladu, díky postupující nemoci tuší blízkost smrti. Přesto krátce před skonem dokáže zahořet - vzhledem k nepřízni okolností - platonickou láskou k Ludmile (Miločce) Jevgenjevně Čirikovové, malířce. Ta by, pokud jsou údaje v pečlivém poznámkovém aparátu úplné, měla teď dožívat své dny jako stoletá na Floridě v USA...
