Andělská tvář je průměrná telenovela na velkém plátně

  • 14
Celá zápletka nového českého filmu Andělská tvář je založena na jediném velkém nedorozumění. Jsem obyčejná a chudá dívka, představí se plachá holčina pohlednému hraběti. Vzápětí se za něho provdá a bojí se jeho temného bratra, než zjistí, co ví divák od začátku - totiž že zlosyn může mít tvář anděla, a opačně. Hrdince je ovšem dovoleno, aby beze ztráty erbu nahlédla svůj omyl a přesměrovala tlukot svého stále panenského srdce. A to doslova, neboť pouze jí nepřipadá vůbec divné, že ač provdána, spává noc co noc sama. Nu což, vychovali ji v klášteře...

Smutnější je, že jedním velikým nedorozuměním je i projekt sám. A tentokrát nestačí obvyklý stesk, že chyběl pořádný dramaturg. Nemohl dělat nic, pouze poradit: Netočte to! A sbalit kufry. Tvůrci se zaštiťují romanticko-dobrodružným žánrem. Nic proti němu, naopak! Jenže sám žánr bez scénáře nestačí, uvnitř každého žánru existují lepší a horší látky. A Troškův tým vybíral z té druhé várky. Vedle přepisu románu Hany Marie Körnerové působí i stařičká, podle dnešních měřítek krotká Angelika jako nedostižný vzor plný napětí, humoru, ba dusné erotiky. Co se slibovaného mystéria týče, u Troškovy pohádky Z pekla štěstí se divák bojí víc.

Slaboučký příběh se v Andělské tváři navíc spojil s nulovou stylizací. Točit mdlý románek z 19. století v roce 2002 lze asi jen dvěma způsoby: jako vyloženě akční podívanou zahlcenou efekty ve stylu francouzského Bratrstva vlků, nebo s nadsázkou v duchu Pytlákovy schovanky. Ovšem v Bratrstvu vlků vyjí v mlze záhadné bestie, kdežto v Andělské tváři se thrillerové prvky odbývají vesměs v kostrbatých slovních popisech a la „měla zuby na hrdle“. A úsměvný odstup tady už vůbec nemá místo; jako by se parodický Fantom Morrisvillu natočil smrtelně vážně.

Servisní článek k filmu najdete ZDE.


Úvodní požár kláštera má ještě bravuru i spád, ale varování přijde hned pár minut nato, kdy dívka praví: „Chci žít!“ Následuje Popelčin ples, leč bez lehkosti i vtipu Tří oříšků pro Popelku, a hraběcí novomanželka se stěhuje na panství nad mořským útesem. Ano, jak Troška slíbil, vyskytují se tu pěkné tvářičky, šaty i obrázky. Jenže tuhle pohlednici mohl kameraman Jaroslav Brabec natočit i bez herců coby reklamní pozvánku na Kanárské ostrovy.

A o herectví, s výjimkou poctivé roličky Marka Vašuta, tu opravdu nejde. Michaela Kuklová vypadá nadále fotogenicky, ale když jí vítr opakovaně vzdouvá róbu na břehu mořském, vybaví se Esmeralda u vodopádů. Jiří Pomeje ve své roli vyhazuje oknem peníze, které sehnal jako producent, Filip Blažek by snad obstál, kdyby nemusel pronášet neskutečné věty a vracet se ze záhrobí. Další postavy se vynoří, zapadnou a znovu vynoří; často víc pro bezděčné pobavení než z logiky věcí. Kdyby náhle vstoupil nový figurkář a oznámil hlasem „Jsem Juan, přicházím zabít Fernanda“, sotvakdo by se pozastavil. Pronese-li prkenný sluha při noční honičce zámkem dutě „Je tady někdo?“, v kinosále se namísto hrůzy rozhostí smích. A směje-li se premiérové publikum, je to na pováženou.

Ono to totiž není k smíchu. Vsadit na tuctovou telenovelu tolik ambicí, energie, času, peněz (rozpočet prý kolem sedmdesáti milionů), zkušeného řemesla od kamery přes masky a hudbu až po režisérovu oddanost žánrové kresbě, to je spíše smutek. Neboť Andělská tvář není ničím jiným než průměrnou telenovelou se vším všudy přenesenou na širokoúhlé plátno.


Snímek z českého filmu Andělská tvář.

Snímek z českého filmu Andělská tvář.

Snímek z českého filmu Andělská tvář.

Snímek z českého filmu Andělská tvář.

,