RECENZE: Tomáš Klus by možná chtěl být Lennon. Ale opravdu jím není

Jeden z nejpopulárnějších zpěváků v zemi vydal nové album Anat život není, což je očekávaná událost. Mírotvůrce Klus na něm ovšem víc střílí, než míří.

Tomáš Klus | foto:  František Vlček, MAFRA

Jestliže se nějaký tvůrce rozhodne stát angažovaným, měl by si uvědomit dvě věci. Zaprvé: přemíra stejného tématu téměř nevyhnutelně vede k sebeparodii. Zadruhé: prvoplánové konstatování a poučování může za šťastné souhry náhod působit jako dobré koření, ale ve větší koncentraci činí výsledek takřka nekonzumovatelným. Možná, že by tohle všechno nějaký externí producent Klusovi řekl a jeho album by nebylo takové fiasko. Bohužel, písničkář a jeho nejbližší muzikanti z kapely Cílová skupina se považují za soběstačné.

Obal Klusova nového alba Anat život není

Nebuďme však hned negativní a začněme tím, co se povedlo. Kdyby nic jiného, je třeba Klusovi a jeho kolegům přiznat schopnost zajímavě zaranžovat písničky. Jejich mix akustických kytar s čistými i zkreslenými zvuky, kontrabasu, perkusí a spousty různých samplů a elektronických zvuků rozhodně nepůsobí tuctově. Může se směle podívat do očí světovým lo-fi písničkářům.

Dokonce se dá říct, že kdyby posluchač (samozřejmě mluvíme z pozice posluchače, stojícího mimo fanatický zpěvákův fanklub) nerozuměl textům a nevěděl, jak moc je písnička Tamaře „ovlivněna“ Jaromírem Nohavicou a ZmrZlým pro změnu Karlem Krylem, takto dvěma Klusovými největšími idoly, byl by s albem spokojen. Třeba by mu ani tolik nevadil bohužel dnes už k absurditě dohnaný Klusův hýkavý zpěv. Samozřejmě s výjimkou písně Anat, jinak nápaditě zaranžované jen s kontrabasem a vygradované zkreslenou kytarou, protože v ní je prostě hlas nesnesitelný bez jakékoli omluvenky.

Jenomže recenzent textům bohužel rozumí, a tudíž ví, že takovou snůšku prvoplánových hesel, mravoučných klišé a prázdných veršů v téhle koncentraci neslyšel ani od Jana Nedvěda, a to je tedy hodně těžký srovnávací kalibr.

Anat život není

40 %

Tomáš Klus

Vlastně kterákoli z deseti písniček alba (první z jedenácti tracků je nepříliš invenční úvodní koláž) by možná sama o sobě obstála ve chvíli, kdyby ji Klus napsal pod nějakým konkrétním dojmem a zapustil do běžného repertoáru. Možná by sehrála roli „rány mezi oči“. Ale v téhle koncentraci agitek a častušek se prostě všechny veršíky typu „proč je válka / když koho se zeptám / chce mír“, „cokoli si přeješ / napiš na papír / ať už je to auto / zdraví nebo mír“ nebo – pro změnu na ekologickou strunku – „slyšíte co pláčou stromy / matka země co volá / umírám – no a co my? / jen mluvíme dokola / samé kdyby samé jednou / a pak po nás potopa / což takhle se jednou zvednout / a to klubko rozmotat“ slijí do jedné beztvaré hmoty.

Když John Lennon napsal Give Peace A Chance, taky to nebylo žádné vysoké umění. Ale on takovou napsal jen jednu. A proto Tomáš Klus není Johnem Lennonem.

Tomáš Klus prý načas končí:

20. března 2015