Den poté se neliší ani ustáleným modelem, kde vědci zprvu marně přesvědčují zpupné politiky v nižších funkcích o hrozící zkáze, tentokrát o příchodu nové doby ledové, až se v hodině dvanácté do věci vloží sám americký prezident a počne konat. Nicméně už v téhle vousaté zápletce se rýsuje malá změna na půdě Bílého domu, a není jediná.
Hlavní rozdíl se dotkl obrazu hrdinství. Hollywood až dosud sestavoval neohrožené vítězné výpravy zachraňující v poslední vteřině celý svět před Marťany, meteority či jinou havětí jednak svorností, jednak geniálně prostým selským nápadem. Člověk se tudíž těší - a v tom očekávání se předem tají trocha přirozené škodolibosti nad dalším zjevně zhůvěřilým řešením - jak asi americký hrdina přemůže matičku přírodu.
Jenže nepřemůže ji, nepřelstí, nezastaví. "Nechoďte ven, topte, čekejte, modlete se." To je vzkaz, který země dostane - nikoliv bojovat, ale kajícně se pokusit přežít. Divák milující sladkou naivitu hollywoodského válčení za vlast si může připadat jako dítě, kterému sebrali oblíbenou hračku, ale nakonec spolu se scenáristy uzná, že poručit větru dešti je mnohem složitější než vymodelovat krajinu po jaderném výbuchu jako v jiném Dni poté, od nějž si novinka - v doslovném překladu Den po zítřku - půjčila český distribuční název.
Boj s bláznivým počasím tedy nemá v čele útočnou mezinárodní misi supermanů, kteří by ve finále přeprali symbolického svatého Petra, vede se jen místně, individuálně a v krajní sebeobraně. Velkou výhodou snímku je právě zvolený druh ohrožení: na rozdíl od ufonů reálný, hmatatelný, důvěrně známý, a přitom neuchopitelný. Létající talíř najde na zahrádce málokdo, kdežto kroupy ji pobily snad každému - a ty filmové jsou pouze krapet větší.
Na rozdíl od druhé půle filmu, kde trpné vysedávání u kamen vyvolává slovní průjmy vzpomínek, vyznání a úvah, má proto úvodní část Dne poté nepopiratelnou účinnost. Propojuje totiž úkazy, které se dějí či mohou stát, s přirozenými výjevy bezmocné paniky. Pravda, polární prolog s pukající krou působí ještě tak neskutečně, že mu chybí jen malý hybatel velkých dějin, slavný praveverčák z animované komedie Doba ledová. Ale následné mapování světa - zasněžená Indie, krupobití v Japonsku, bouře nad Skotskem, lijáky zaplavující metro v New Yorku - už nese znepokojivou blízkost jevů z televizních zpráv či vlastní zkušenosti, tím spíše, že trikové scény vskutku berou dech.
Zvláštní krása děsivých živlů, třeba víru tornád odnášejících písmena pyšného nápisu Hollywood, si podmaňuje až pohanskou bázní, takže podpůrné berličky děje, představení vědeckých týmů a rodin rozloučených pohromou i povinností, vlastně zdržují. Povinná směs národností, pohlaví, věku a sociálních skupin, od ruského kosmonauta přes vtipnou výspu hrdých Skotů zahřívaných "vnitřně" dvanáctiletou whisky až po černošského bezdomovce, jehož zkušenosti s přežitím v mrazu jsou náhle k užitku, je korunována vzorovým trojúhelníkem otec - matka - syn.
Tím vděčněji se uniká k dalším obrazům stupňované hrozby: k temné vodní stěně přívalové vlny, k vrtulníkům zamrzajícím za letu, k proměně města v tichou říši ledu, odkud dav sebevrahů prchá na jih. Ti u kamen nejsou tak zábavní, pokud se nehádají, které knihy lze spálit, nebo se nebrání vlkům. Ale pořád je to lepší než srdceryvný závěr, jejž autoři nechali na přírodě - a sami přidali pokorné projevy Ameriky, "pročištěný vzduch" a obrodu lidstva.
Česka se však Den poté netýká. Už proto, že svět si ve filmu bleskově posílá propočty, že zbývá osm týdnů do zkázy - s rychlostí našeho internetového připojení bychom si museli pár měsíců přidat.
 Tornáda ničí Hollywood v katastrofickém snímku Den poté. |
