Dokumentární komedii o americkém radaru v Čechách zhlédl ma DVD. Toto ocenění přišlo pouze pár dnů poté, co Michael Moore v americké rozhlasové stanici NPR zařadil Český sen, předcházející snímek stejných režisérů, mezi šest svých nejoblíbenějších filmů (vedle například Borata).
Jedním z hlavních kritérií pro něj bylo využití humoru, který je podle něj v dokumentech vzácný. Český sen také vyhrál jako nejlepší dokumentární film v roce 2005 festival Traverse City Film Festival, který Michael Moore založil. Americkou premiéru Českého snu v New Yorku opět uváděl tento autor, jehož proslavily snímky jako Bowling for Columbine nebo Fahrenheit 9/11.
Film Český mír přichází do tuzemských kin 6. května. Stejně jako u Českého snu jde o dokumentární komedii, jejímž objektem se tentokrát stalo veškeré dění okolo plánu na výstavbu amerického radaru v Brdech.
„Český mír zblízka s nadsázkou a humorem ukazuje zákulisí všech těch absurdních válek okolo něj. Všichni o radaru četli nebo slyšeli, my jsme ale u toho byli a s kamerou zaznamenali nevídané,“ vysvětlují oba tvůrci.
Českému míru se dostává pozitivních ohlasů nejen z druhého břehu Atlantiku. Snímek již absolvoval dvě předpremiérové projekce - v brdské obci Trokavec a na festivalu českých filmů Finále v Plzni, kde se setkal s kladným přijetím i u českých kolegů režisérů. (premiéru v Trokavci si připomeňte zde)
Například Jiří Krejčík nazval film „obrovským dokumentem“ a ocenil nesmírné úsilí tvůrců zobrazit pravdu. Pro Jiřího Svobodu „tento dokument rehabilituje filmovou řeč“ a poblahopřál režisérům. Miroslav Janek se pro změnu „dobře bavil“.
Spisovatelce Lence Procházkové se dokument líbil a ohodnotila ho jako „snímek, který není o vyváženosti, ale o hledání pravdy“. Pro Jana Neorala, starostu obce Trokavec, „stojí Český mír o dvě třídy výše než Český sen a předčil jeho očekávání“.
Britské listy přinesly několik ohlasů. Například od Jana Bruknera, který píše, že „zcela jistě film stojí za zhlédnutí. Troufám si tvrdit, že se jedná o dokument, který nemá u nás obdoby.“ Ivan Jáchim, ředitel festivalu Finále, zde o snímku píše, že „...na příběhu stavby radaru v Brdech především vidíme strhující diagnózu naší společnosti snažící se žít dvacet let v demokracii, poté co několik generací tohoto národa nepoznalo nic jiného než život v totalitním režimu (někdy s větší, jindy s menší mírou represe). A není to diagnóza vůbec lichotivá – padni komu padni.“
